Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Zinajda Jevgenjevna Serebrjakovová (rozená Lanceray, 10. prosince 1884 – 19. září 1967) byla jednou z prvních ženských ruských profesionálních malířek. Mistryně obrazu, představitelka neoklasického proudu v ruské a evropské secesi. Půvabná a statečná žena s pohnutým osudem, která však vždy zůstala oddána hledání krásy bez kompromisů s populárními uměleckými směry.

Zinajda Serebrjakovová se narodila na statku Neskučnoje nedaleko Charkova v tehdejší Kurské gubernii (nyní ve městě Charkov, Ukrajina) do jedné z nejvyhlášenějších uměleckých rodin v Rusku. Patřila k uměleckému rodu Benois. Její dědeček, Nikolaj Benois, byl slavný architekt, předseda Obce architektů a člen Ruské akademie věd. Její strýc, Alexandr Benois, byl slavný malíř. Její otec, Jevgenij Nikolajevič Lanceray, byl známý sochař, a její matka, sestra Alexandra Benoise, měla ohromující kreslířský talent. Jeden ze Zinajdiných bratrů, Nikolaj Jevgenějič Lanceray, byl talentovaný architekt a její druhý bratr, Jevgenij Jevgenějič Lanceray, zaujal významné místo v ruském a sovětské umění jako mistr monumentální malby a grafiky. Rusko-anglický herec a spisovatel Peter Ustinov je také příbuzným Serebrjakovové.

V roce 1900 absolvovala gymnázium pro ženy a pokračovala ve studiu na umělecké škole kněžny Těniševové. Studovala také pod vedením Repina v roce 1901 a pod vedením portrétisty Braze mezi léty 1903 a 1905. V letech 1902-1903 strávila nějaký čas studiem starých mistrů v Itálii. Konečně v letech 1905 a 1906 studovala na Académie de la Grande Chaumière v Paříži.

V roce 1905 si Zinajda Lanceray vzala svého bratrance, Borise Serebrjakova, syna otcovy sestry a přijala i jeho příjmení. Serebjakov v té době studoval techniku a stal se železničním inženýrem.

Od mládí se Zinajda Serebrjakovová snažila vyjádřit svou lásku ke světu a zároveň ukázat jeho krásu. Již její nejranější díla, jako je Venkovská dívka (1906, Ruské muzeum) a Kvetoucí sad (1908, soukromá sbírka), hovoří výmluvně o této snaze a hledání, o jejím jasném přesvědčení o kráse ruské země a jejích obyvatel. Tyto práce jsou studie vytvořené podle přírody, a dokazují umělčin mimořádný talent, sebevědomí a zřejmou odvahu.

Uznání široké veřejnosti přišlo s autoportrétem U toaletního stolku (1909, Treťjakovská galerie), prezentovaným na velké výstavě Svazu ruských výtvarných umělců v roce 1910. Autoportrét následovala Koupající se dívka (1911, Ruské muzeum) a portrét umělčiny matky Jekatěriny Lanceray (1912, Ruské muzeum), který již představuje vyspělejší a vyzrálejší práci s přísnou kompozicí.

V roce 1911 se Zinajda Serebrjakovová stala členkou skupiny Mir iskusstva (Svět umění), ale vždy se poněkud lišila svou prací od ostatních členů této formace, zejména výběrem témat a celkovým svébytným charakterem svých obrazů. V letech 1914 až 1917 byla pak předsedkyní tohoto hnutí. Během těchto let vytvořila řadu obrazů na téma ruského venkovského života, rolnické práce a ruské krajiny, která byla tak drahá jejímu srdci. Patří sem obraz Rolníci (1914–1915, Ruské muzeum) nebo Spící rolnická dívka (soukromá sbírka).

Nejdůležitější z těchto děl bylo bezesporu Bělení prádla (1917, Treťjakovská galerie), které ukázalo její pozoruhodný talent monumentálního umělce. Postavy selských žen, zobrazených na pozadí nebe, vyjadřují neuvěřitelnou vznešenost a sílu.

Když byl v roce 1916 Zinajdin strýc Alexandr Benois pověřen výzdobou Kazaňského nádraží v Moskvě, pozval Jevgenije Lanceraye, Borise Kustodijeva a Zinajdu Serebrjakovovou ke spolupráci. Serebrjakovová zde vytvořila malby na téma Orientu – Indie, Japonsko, Turecko a Thajsko jsou zde alegoricky vyjádřeny v postavách krásných žen. Ve stejné době začala pracovat na námětech z antické mytologie, ale ty zůstaly nedokončené.

Po vypuknutí říjnové revoluce v roce 1917, která zastihla Serebrjakovovy v jejich rodinném sídle, se najednou jejich pokojný život zcela změnil. V roce 1919 Zinajdin manžel Boris zemřel na tyfus v bolševickém vězení. Zinajda zůstala zcela bez příjmů, zodpovědná za své čtyři děti a nemocnou matku. Všechny zásoby na statku Neskučnoje byly vydrancovány a rodina trpěla hladem. Malířka se tehdy musela vzdát olejomalby a věnovala se jen kresbě prostřednictvím levnějších technik uhlem a tužkou. To byla doba její nejtragičtější malby, Domu z karet, který zobrazuje její čtyři osiřelé děti.

Serebrjakovová se nechtěla věnovat futuristickému stylu populárnímu v umění porevolučního sovětského Ruska, ani nechtěla malovat portréty rudých komisařů. Našla si výpomocnou práci v Charkovském archeologickém muzeu, kde pořizovala tužkou kresby exponátů. V prosinci 1920 se s rodinou přestěhovala do bytu svého dědečka v Petrohradě. Po říjnové revoluci byli majitelé soukromých bytů nuceni se o ně podělit s dalšími obyvateli, ale Serebrjakovová měla poměrně štěstí - ubytovala známé výtvarníky z Moskevského uměleckého divadla. Její práce se tak během tohoto období zaměřuje na divadelní život. V té době také její dcera Taťána vstoupila na akademii baletu, a Serebrjakovová vytvořila sérii pastelů v Mariinském divadle.

Na podzim roku 1924 Serebrjakovová odjela do Paříže, kde získala zakázku na velké dekorativní nástěnné malby. Po dokončení této práce měla v úmyslu se vrátit do Sovětského svazu, kde zůstala její matka a čtyři děti. Nebylo jí nicméně umožněno se vrátit, a ačkoli měla možnost vzít si své mladší děti, Alexandra a Kateřinu do Paříže v roce 1926, nemohla udělat totéž pro dvě starší děti, Jevgenije a Taťánu, které neviděla po mnoho let.

Zinajda Serebrjakovová hodně cestovala po Evropě a v roce 1928 a 1929 navštívila Maroko. Byla dlouhodobě fascinována krajinou severní Afriky a malovala krajinné scenérie v pohoří Atlas, stejně tak jako arabské ženy a vesničany v tradičním oblečení. Namalovala také cyklus věnovaný bretaňským rybářům. Charakteristickým rysem jejích pozdějších krajin a portrétů je vlastní osobitost, její lehce rozpoznatelná láska ke kráse, ať už v přírodě nebo v lidech.

V roce 1947 Serebrjakovová nakonec získala francouzské občanství. Teprve v období Chruščovova tání jí sovětská vláda umožnila obnovit kontakt s rodinou v Sovětském svazu. V roce 1960, po 36 letech nuceného odloučení bylo její starší dceři Taťáně nakonec dovoleno matku navštívit. V té době Taťána také pracovala jako umělkyně, malovala kulisy pro Moskevské umělecké divadlo.

Práce Zinajdy Serebrjakovové byly nakonec vystaveny v Sovětském svazu v roce 1966, v Moskvě, Leningradě a Kyjevě s velkým úspěchem. Její monografie se prodávala po milionech. Nicméně i když poslala asi 200 svých děl do Sovětského svazu, převážná část její práce zůstává dodnes ve Francii.

Zinajda Serebrjakovová zemřela v Paříži dne 19. září 1967, ve věku 82 let, a je zde pohřbena na ruském hřbitově v Sainte-Geneviève-des-Bois.