Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Philipp Veit (13. února 1793 v Berlíně ‒ 18 prosince 1877 v Mohuči) byl německý malíř, člen výtvarného uskupení tzv. nazarénů.

Philipp Veit byl synem bankéře Simona Veita a nejstarší dcery Mosese Mendelssohna (1729 –1786) Dorothey Friederike Brendelové (1764–1839). Poté, co Veitovy rodiče v roce 1799 rozvedli, zůstal Philipp Veit zpočátku u matky a žil s ní a jejím novým manželem Friedrich Schlegelem v Jeně, Paříži a v Kolíně nad Rýnem. Později, v roce 1806, se přestěhoval ke svému otci do Berlína, a to zejména z důvodu svého výtvarného vzdělávání, které absolvoval v Berlíně a v Drážďanech. V Drážďanech studoval od roku 1808 na Akademii výtvarných umění malbu; jeho učitelem byl v té době Friedrich Matthäi (Johann Friedrich Matthäi, 1777–1845, významný německý portrétista a malíř historických scén), v jehož třídě již studoval Veitův starší bratr Jonas (1790–1854).

Během německých válek za nezávislost se Veit stal osobním přítelem významného prozaika, básníka a dramatika německého romantismu Josefa von Eichendorffa (1788–1857) a jeho nadporučíka, rovněž romantického spisovatele, Friedricha de la Motte Fouque (Friedrich Heinrich Karl de la Motte, Baron Fouqué, 1777–1843). Oba dva literáti, s nimiž se setkal jako s vojáky, měli na utváření umělcova uměleckého názoru i souboru životních hodnot značný vliv.

V roce 1815 Veit následoval svého bratra do Říma, kde se připojil ke komunitě německých romantických umělců známé později jako Nazaréni. Philipp Veit se ztotožnil s idejemi nazarénského hnutí, které považovaly za pravou příčinu krize tehdejšího akademického umění především nedostatek silných, náboženských témat. Nazaréni odmítali prázdné opakování antických a dalších pohanských námětů bez zjevného poselství a pokoušeli se navrátit umění jeho těsné spojení s náboženstvím tak, jak tomu dle jejich názoru bylo až do počátečního období renesance. Za své vzory si vybrali celou řadu umělců tohoto období a jako zcela posledního ‒ předtím než podle jejich slov umění vykročilo na nesprávnou cestu ‒ považovali Rafaela.

V Římě se podílel spolu Petrem von Corneliem, Wilhelmem von Schadowem a Friedrichem Overbeckem na slavných freskách v Casa Bartholdy (dnes v Národní galerii v Berlíně), kde provedl část zobrazující Josefa a sedm let hojnosti. Účastnil se rovněž další společné práce nazarénského okruhu umělců, a sice na freskách ve Villa Massimo, kde namaloval několik výjevů z Danteho Božské komedie.

Stejně jako jeho přítel Wilhelm von Schadow namaloval také Veit na objednávku kanovníka Immanuel Christiana Leberechta von Ampach obraz pro katedrálu v Naumburgu. Veitova část vznikajícího cyklu s evangelními výjevy vznikla v roce 1820 v Římě a představuje Krista na hoře Olivetské.

Mezi další významné práce Veitova římského období patří velké oltářní obrazy Panny Marie jako Královny nebes (v Trinita dei Monti v Římě) a Triumf náboženství (Vatikán).

V roce 1830 se malíř vrátil zpět do Německa, kde byl jmenován ředitelem Städel institutu ve Frankfurtu nad Mohanem. V této instituci vytvořil během let řadu náboženských obrazů, které se poté objevily na veřejnosti a ve velké míře rozšířili jako rytiny a litografie.

Později Veita rovněž přitahovaly tehdy módní historické náměty, které však zpracovával stále v poměrně přísném nazarénském stylu. V tomto ohledu vyniká zejména nástropní malba v Städelu (Städelschen Institut) ve Frankfurtu nad Mohanem na které vylíčil Homérova Achila (zlacená perokresba k tomuto dílu se nachází tamtéž v městském muzeu. V císařském sále v Römeru (Römer-areal je komplex radnice a dalších budov ve Frankfurtu nad Mohanem) vymaloval v podobném duchu portréty Karla Velikého, Otty IV. a Fredericka II. V roce 1843 byl Veit znovu ředitelem Städel institutu. Ve stejném roce však na nějaký čas přesunul svůj ateliér a spolu se studenty odešel z tzv. Německého náboženského domu do Sachsenhausenu, protože se jako přísný a hluboce věřící katolík cítil uražen nákupem obrazu „Jan Hus před koncilem kostnickým“ namalovaným německým romantickým malířem Carlem Friedrichem Lessingem (1808–1880).

V Sachsenhausenu vytvořil pro katedrálu ve Frankfurtu nad Mohanem velký oltářní obraz Nanebevzetí Panny Marie, a pro pruského krále několik děl, jako Podobenství o milosrdném Samaritánovi, Rány egyptské a návrhy fresek pro apsidu projektované Berlínské katedrály (nyní v Berlínské Národní galerii). Vzhledem k tomu, že Německý náboženský dům byl v roce 1848 přeměněn na kasárna, musel se Veit znovu odstěhovat, tentokráte do slavné klasicistní Villy Metzler, v jejíchž zdech spolupracoval také například s Gerhardtem von Reutern (Gerhardt Wilhelm von Reutern, 1794–1865) a celou řadou dalších umělců.

V březnu roku 1848 Veit během několika týdnů namaloval monumentální obraz Germánie pro Paulkirche v tehdejším parlamentu, který dodnes zdobí budovu Národního shromáždění ve Frankfurtu.

V roce 1853 se Veit přestěhoval do Mohuče (Mainz) kde byl kurátorem sbírky obrazů, včetně těch na kůru místní katedrály. Zemřel v tomto městě dne 18. prosince 1877 a byl pohřben na Hlavním hřbitově. Až do své smrti dodržoval přísný asketický směr svého mládí, a to nejen v umění, ale i ve svém soukromém životě. Jeho dílo následoval a dále rozvíjel jeho nejvýznamnější žák Eduard Jakob von Steinle (1810–1886).

Literatura:

Veit Valentin: „Veit, Philipp“, in: Allgemeine Deutsche Biographie (ADB). Band 39, Duncker & Humblot, Leipzig 1895, s. 546–551.

Manfred Großinsky (Hrsg.): Magie des Augenblicks. Skizzen und Studien in Öl. Verlag Imhof & Petersberg, Frankfurt/M. 2009 (Katalog der gleichnamigen Ausstellung, 27. September 2009 bis 31. Januar 2010, Museum Giersch).