Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Básnířka a prozaička, doktorka teologie na Evropské humanitní univerzitě Olga Sedakovová se zamýšlí nad zápasy o kříž...

Britský boj s nošením křížků představuje pouhou epizodu v širokém panoramatu bitvy s „náboženskou symbolikou“, jež se rozpoutala v „postkřesťanském světě“. Stala jsem se bezprostředním svědkem druhé fáze této bitvy.

Před dvěma lety Rada Evropy požadovala, aby v Itálii byla ze školních budov odstraněna Ukřižování. Žáci a učitelé to nedopustili. Vyšli do ulic. Zastánci evropského řešení argumentovali tím, že jisté symboly mohou druhé urážet: jinověrce nebo prostě ateisty.

Žáci nesli mimo jiné plakát s tímto heslem: „Většina má také svá práva!“ Nelze říci, že by tito italští žáci a učitelé byli horlivými věřícími: pro mnohé z nich (možná pro většinu) byl tento počin prostě výsměchem jejich staleté tradici. A oni nedopustili, aby se uskutečnil.

Včera jsem v „Corriere della sera“ četla o další půtce v této velké válce: komise evropských odborníků, již vede Italka Valentina Sereni. Právě ona si přečetla Danta z právnického hlediska a došla k závěru, že by měla být Božská komedie vyřazena ze školních osnov, protože obsahuje „prvky rasismu“, za něž dnes hrozí právní odpovědnost. Přinejmenším má být text cenzurován.

Protože jsem se léta Dantem zabývala, diagnóza mě šokovala (rasismus!), a to natolik, že jsem si stať přečetla celou.

Božská komedie již kdysi patřila do seznamu zakázaných knih, ale z jiného důvodu: její autor se neudržel a řekl své názory na dobové papeže a obecně o právu pontifika na světskou moc tím způsobem, že jinak než herezí to nemohlo být nazváno. Dante byl jedním z prvních, kdo hájil myšlenku „rozdělení moci“, duchovní a světské, jinak řečeno, jeden z otců sekularismu.

Tomuto projektu bylo dáno uskutečnit se mnohem později, v období osvícenství. Tento model předpokládá, že společenský život je řízen nikoliv teokratickými zákony, nýbrž univerzálními zákony rozumu a morálky, jež jsou společné, jak se předpokládalo, pro všechny jednotlivce a pramení ze samotné lidské přirozenosti.

Obvinění z hereze již bylo dávno z Komedie sňato. Dva klíče – světské a duchovní moci – zůstávají na erbech římských papežů, nicméně o světské moci církve dnes již dávno nemůže být řeč. Jan Pavel II. osobně sympatizoval s Dantovskou společností. Dnešní požadavek zakázat Danta pak přichází právě ze sekularismu v té jeho podobě, v níž se dnes nachází.

Dante je tak obviňován z antisemitismu, islamofobie a homofobie.

První bod obvinění je vznesen proti tomu, jak je u něj popsán Jidáš (!), Kaifáš, kněz Anna, Sinedrion a farizejové. Je zapotřebí říci, že Dante vůbec nic nového nevymyslel: zcela následuje evangelijní text. To ovšem jeho text nijak nechrání, protože samotná evangelia jsou nazývána „prameny antisemitismu“.

Dantova islamofobie je vyjádřena v jeho popisu Mohameda, jenž je uvězněn v Pekle mezi rozsévači rozkolu a je zde podroben strašným a ponižujícím mukám.

V Dantově Pekle jsou rovněž mučeni homosexuálové, jež nazývá sodomity a hodnotí jejich hřích jako „vzpouru proti přírodě“. Tam také Dante potkává svého drahého učitele Brunetta Latiniho. Výsledek: homofobie.

Hermeneutika tohoto typu nám, nikoliv náhodou, připomíná sovětské období, kdy byla všechna světová díla hodnocena z hlediska „třídního boje“ a probíhali rozhovory o tom, lze-li považovat Pindara nebo Shakespeara (ten je nyní také obviňován z antisemitismu, a to kvůli Kupci benátskému) za progresivity. Nelze si však nevšimnout rozdílu: komunistická doktrína nebyla v žádném případě variantou sekularismu, jak si to mnozí myslí. Sekularismus u nás nikdy nebyl. Sovětský systém představoval ideokracii, tj. kvazi- či paranáboženství.

Za výchozí bod zde nebyl považován univerzální „neutrální“ rozum, ale „konečné vítězné učení“. Od loajálního občana byla vyžadována „víra“ a „neomezená oddanost věci strany“. Požadován byl také bojovný ateismus. Jednalo se o svět celonárodních rituálů (často „opsaných“ z církevních a s přidaným novým významem) a „posvátných věcí“: portréty vůdců hrály roli „ikon“, bez nichž si nebylo možné představit žádný úřad. Toto paranáboženství mělo i své „mučedníky“ a „proroky“. Žádný sekularismus (tj. průhledný a veškeré mytologie zbavený prostor rozumu) to ani zdaleka nepřipomíná.

Dnes se tyto „posvátné věci“ a „ikony“ snaží definovat jako novopohanství. Pokud ano, tak hodně, hodně NOVO-. Ideokracie je zvláštní duchovní výplod, „obrácená“ náboženskost. Pohanské symboly zde slouží zcela jiným idejím, jiným modlám, neprověřovaným morálkou ani rozumem.

Komunistická doktrína operovala s „většinou“ a považovala všechny menšiny za jev, který má být vykořeněn. Sekularismus, abychom se k němu vrátili, obhajuje menšiny a nabádá „většinu“, aby něčím ustoupila těm, kdo byli tradičně diskriminováni.

Ukazuje se však, že ve výsledku je Dante u obou považován za nepřijatelného. Komunisté se jej také snažili po svém cenzurovat – Peklo se jim spíše líbilo, nicméně Ráj, to je něco jiného.

Myslím, že když se člověk setká s takovými událostmi jako „případ Dante“, „odstranění Ukřižování“, zákaz nosit křížek, můžeme prohlásit, že se sekularismus stává novou ideologií, tj. novým paranáboženstvím, které zásadně odmítá užívání rozumu.

Obyčejný rozum by měl specialistům napovědět, že Dante, „křesťan 13. století“, jak si sám říkal, se prostě nemohl k ostatním náboženstvím chovat jinak. A že pozdější termíny „antisemitismu“ a „islamofobie“ zde prostě nemohou fungovat. Dante přece nemohl pochybovat o církevním a biblickém učení o hříchu.

Ideologie – na rozdíl od sekularismu, tak jak byl zamýšlen – předpokládá jisté věčné postuláty: pro všechny lidi a navždy. Nevyhnutelně bude překrucovat fakta, aby vyhovovala její interpretace. Musí zamlčovat a falzifikovat realitu – současnou i historickou. Jsme svědky proměny sekularismu v ideologii, po níž zůstane, jak již víme, jen zpustošená země.

A nejdůležitějším rysem ideologií je, že si absolutně neváží člověka a chtějí i maličkosti řešit za něj. Sekularismus, jenž bojoval za lidskou důstojnost a svobodu svědomí, se tak nyní paradoxně dívá stejně: čtenář, který si přečte o Mohamedových mukách v dantovském Pekle, se nevyhnutelně stane islamofobním. Představit si, že člověk může přečtené promyslet a udělat si závěry sám, to již nelze. Je zapotřebí prostě vyjmout tuto nebezpečnou část textu.

A ještě jedno poučení pramení z „případu Dante“ (za nímž zcela jistě mohou následovat „případ Shakespeare“, „případ Puškin“ atd.): jsme svědky toho, do jaké míry byla evropská (i ruská) klasika křesťanskou. A jinou klasiku nemáme. Abychom tedy nikoho neuráželi, budeme muset zůstat s prázdnýma rukama.

Zdroj: pravmiru.ru