Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Profesor Moskevské duchovní akademie Alexej Iljič Osipov patří ke známým ruským teologům, pedagogům a publicistům. Redakce serveru pravoslavie.ru s ním při příležitosti významného životního jubilea pořídila rozhovor, který vám přinášíme.

O duchu doby

Přednášíte v Moskevské duchovní akademii již 50 let. Změnili se za tu dobu seminaristé?

Mění se společně s duchem doby. Říká se: „Doba se mění a my s ní“. Vzpomínám si, že neudělat zkoušku bylo v našem mládí tragédií. Chudák student běhal za profesory, kdy může na reparát. Dneska se vyhlásí opravný termín a nikdo nepřijde! Jenom pod hrozbou vyloučení.

To se za vás nedělo?

To si nikdo nedokázal ani představit!

A kdy nastala ta změna?

Mé studium začalo v roce 1958. V 60. – 70. letech, ba dokonce v období přestavby to vše přetrvávalo. Změna nastala někdy koncem 80. let.

Tehdy byla morální úroveň studentů daleko vyšší a průzračnější. Dnes studenty velmi kazí internet. Přístup k této špíně paralyzuje duchovnost a lidskou duši.

Proč je současnost pro duchovní život nebezpečná?

Ve svých přednáškách často citujete dva světce – Ignatije Brjančaninova a Feofana Zatvornika. Proč právě je?

To je dobrá otázka. Ano, opravdu v Ignatiji Brjančaninovovi a Feofanu Zatvornikovi hledám inspiraci (i když u druhého méně). Dělám to proto, že u starých autorů – nehledě na jejich velkolepost a obrovskou hloubku – vadí současnému člověku v jejich pochopení jejich jazyk a styl myšlení. Otcové 19. století jsou nám daleko blíže a dostupnější, a to jazykem i stylem výkladu těch základních pravd duchovního života, které nyní tolik potřebujeme. 

Navíc se jim podařilo přenést zkušenost starých Otců na úroveň, která je současnému člověku nejpřístupnější.

O jakého člověka se jedná? O takového, který už nemůže ani snít o hrdinských činech duchovní povahy, kterých byli schopni staří Otcové. Jejich výklad se tedy přibližuje k naší, řekl bych ochuzené, avšak ještě pořád křesťanské úrovni duchovního života.

Říkáte, že je současná úroveň křesťanského života ochuzená. Co máte na mysli?

Jedná se o to, že pokud mají přijít nějaké duchovní úspěchy, musí tomu odpovídat i styl života. A takový život spočívá zaprvé – a na tom se shodnou všechna náboženství, nejenom křesťanství – v asketismu. Bez asketismu nelze očekávat žádné úspěchy. Jenže o jakém asketismu dnes můžeme hovořit? Současný člověk v podmínkách dnešního života může jen stěží žít životem, který by se zcela zřekl nekonečné každodenní rutiny a obrovských informačních proudů.

Zadruhé: dokonce už ani kláštery nejsou to, co byly dříve. Staly se z nich většinou a někdy úplně specialisté na hospodářsko-turistickou, promiňte, chtěl jsem říci poutnickou činnost. A mniši se stýkají s kýmkoliv. Jenže svatí Otcové psali, že dokonce i pohled na ženu již mnicha rozhodí. Jediné, co dnes mohou věřící a mniši udělat je, že si uvědomí neschopnost být tím, za koho se označují – a kát se a neodsuzovat ostatní.

Dnes se dokonce můžeme setkat s mnichy na sociálních sítích. Pořád něco píší, komentují. Jedná se o normální jev?

Myslím, že se jedná o odklon od toho nejdůležitějšího, protože Království Boží je přeci v nás (Lk 17, 20). Existuje také přísloví: „Mnich, který odešel z cely, se tam již nevrátí stejný“. Proč? Roztržitost, mnoho zážitků a nových hříchů. Mnišství, jak říkají Otcové, je nemyslitelné bez vnitřní modlitby, tedy především hesychastické modlitby Ježíšovy. O jakou srdeční moditbu se asi jedná v blozích? Bleší! Dokonce naučit se víceméně soustředěné modlitbě je dnes prakticky nemožné.

Probíhá sebedestrukce lidstva a degradace lidské bytosti

Co konkrétně tedy v moderním světě brání koncentrovanému duchovnímu životu a askezi, o jaké faktory se jedná? Možná je to dokonce nevyhnutelné v podmínkách spotřební společnosti, v níž žijeme?

Zmínil bych minimálně dva body. O první jsem už mluvil – příliš mnoho informací, komunikace a zážitků. Nemůžeme například žít bez mobilních telefonů. Naše vzdělání a sebevzdělávání jsou rozptýleny do mnoha stran. Jenže pořád se jedná o stav rozptýlení. Zkuste rozptýleným světlem zapálit papír! Pokud ovšem připravíte čočku a zaměříte paprsky, hned vše vzplane.

Zadruhé musíme přijmout, i když to není příliš příjemné, že dochází k degeneraci lidstva, ke zjevnému úpadku lidské bytosti. Dokonce i z hlediska psychiky – stále více se rodí nemocní, neplnohodnotní jedinci. Jejich procento stoupá doslova před našimi očima. Obecně platí, že pro moderního člověka je již obtížné vzchopit se, aby bojoval sám se sebou. Bude bojovat s čímkoli a s kýmkoli – s politiky, kněžími, společenskými neduhy – ale ne se svou přirozeností a sobectvím. Jistý básník správně řekl: „Ano, bojovat se sebou, to je ta nejtěžší bitva. Vítězství nad vítězstvími je zvítězit nad sebou samým“. Samotná podstata askeze, tedy boj s vášněmi, zcela zmizela z vědomí křesťanského života, a to nemluvím o tom nekřesťanském.

Ty příčiny mají zjevně souvislost. Spotřební společnost úmyslně stimuluje lidské vášně, aby je zaměřila na spotřebu.

Ano, samozřejmě, všechno je propojeno. Staří Otcové ale říkali, že poslední lidé nebudou mít schopnost konat velké činy – a řekli také proč. Hlavní příčina je velmi zajímavá: budou velmi pyšní! Mnoho z nich o tom psalo, zejména Antónios Veliký a Izák Syrský. Takže hlavní příčina v současné degeneraci spočívá v pýše.

A co kdyby se ale na vás teď obrátil nějaký sekulární novinář umírněně svobodomyslných názorů a řekl vám, že nejste humanista a nechcete pro člověka dobro? Nechcete, aby žil v pohodlí, blahobytu a netrápil sebe ani své blízké „bojem s vášněmi“ – k čemu je to dobré? Co byste mu řekl?

Řekl bych mu toto: netrapte své dítě, hlavně ať je šťastné! Nepřetěžujte ho různými aktivitami, přednáškami a kroužky. Dejte mu vše, co chce. Ať žije v pohodlí a má se dobře. Odpověděl by mi: „Promiňte, ale co s ním bude dále?“ Nemyslete na to. Hlavní teď je, aby byl šťastný, řekl bych mu. Jenže křesťanství říká, že lidskou osobnost nelze zničit a čeká na ni věčný život. Štěstí nelze dosáhnout, pokud nebudou překonány vášně – egoismus, závist, domýšlivost, zlost atd.

Na to vám opáčí – vždyť přeci již nejsme děti, můžeme se sami rozhodnout, co je pro nás dobré…

Pak se musíte rozhodnout: buď budete dítě zatěžovat školou, univerzitou, prací – to vše, aby později mělo dobrý život. Nebo ho necháte na pospas jeho tužbám a zálibám. Mimochodem, počet závislých se neustále zvyšuje!

Řekněte něco podobného sportovcům, tedy těm, kteří chtějí něčeho dosáhnout. Podívejte se, jak na sobě pracují! Jednou jsem cestoval s jistým sportovcem z našeho národního týmu. Říkal mi, jak moc trénují. Byl jsem z toho vyděšený! Chceme-li něco dosáhnout, musíme vždy pracovat. Kdo je to asketa? Přeloženo z řečtiny právě sportovec.

Křesťany motivuje víra v život věčný

Jenže vám mohou namítnout: proč to všechno?

Aby dosáhnli hlavního cíle. Pro sportovce jsou například sportovní úspěchy a zlatá olympijská medaile mnohem cennější, než odpočinek a posezení v pohodné židli. Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána (Židům 13, 14), říká apoštol Pavel. Proč žijeme? Aspiracemi na život věčný. A tak se snažíme dělat vše, co je možné pro maximální duchovní úspěchy, které nám zaručí také náš věčný duchovní život. Víra ve věčnost je to, co křesťana motivuje.

Může tedy být příčinou současné krize křesťanské víry to, že jsme ztratili víru v život věčný?

Píše o tom třeba Dostojevskij, když říká: „Pouze s vírou ve svou nesmrtelnost člověk postihne rozumný cíl své existence na zemi“.

Takže spotřební společnost zřejmě vznikla proto, abychom tuto živou víru ztratili?

Přesně tak. Proto vidíme neustálý souboj náboženství s ateismem nebo materialismem. Buď jedno, nebo druhé. Jedná se o dva zcela rozdílné pohledy na svět.

Západní komfort míří na svobodu vášní

Myslíte, že komfortní život překáží duchovnímu životu?

To bychom museli specifikovat, o jaký komfort se jedná.

O životní, sociální. Víme, že život na Západě je mnohem více uspořádaný, pohodlnější než u nás v Rusku. Kvůli němu někteří naši spoluobčané odjíždějí. Co myslíte, má tento komfort nějaký vliv na duchovní život?

Křesťanství nevadí, že člověk má to, co je pro život nezbytné. Vystupuje ovšem proti všemu, co přesahuje hranice nutného. Definovat tuto potřebu je ovšem již záležitost jiná. Izák Syrský například říkal, že mu stačí jeden chléb denně. Nicméně, dodal dál, když s někým hovořím, nemám dost pro dva. Západní systém se zaměřuje na to, aby učinil lidský život příjemným. Jenže svatí Otcové a asketi říkají, že v takovém prostředí se člověk velmi brzy uvolní a nedokáže dosáhnout ničeho duchovního. Takže potřebuje studenou sprchu – a tou je asketismus. Bez studené sprchy nelze člověka zformovat.

Na co se soutředí západní  konmfort? Na svobodu vášní. Jenže křesťanství říká, že právě vášně představují zdroj utrpení. Takže zde máme rozpor mezi dvěma pohledy na svět: svoboda vášní nebo boj s nimi. Komfort nakonec vždy znamená svobodu vášní, i když pod bohulibou záminkou.

Takže můžeme říci, že s duchovním životem a duchovností obecně se věci mají v Rusku lépe, než je tomu na Západě?

Kdysi, to bylo ještě v sovětských dobách, jsem přednášel v Německu. Přišlo mnoho posluchačů a položili mi mimo jiné tuto otázku: „Pokud je u vás církev nesvobodná, znamená to, že církev vlastně neexistuje? Zato u nás máme svobodu a s vírou nemáme žádné problémy“.

Před přednáškou jsem ze zvědavosti zašel do jednoho protestantského kostela, proto jsem jim mohl říci: „Skvělé, to je vynikající otázka. Dnes je neděle, šel jsem do kostela a našel tam jen pár osob, které tam pohodlně seděly. A my máme v chrámech věřící namačkané jako sardinky! A vydrží několikahodinové bohoslužby v zimních kabátech. Řekněte mi, prosím, která církev je více živá? Vy žijete ve vaně s teplou vodou, my pod studenou sprchou.“ Zvláště se jim líbila ta studená sprcha. A dokonce tleskali!

Jenže studená sprcha skončila se sovětskou érou. Dnes již nikdo církev neutlačuje.

Ano, ledová sprcha už nefunguje. Jenže to je nebezpečné. Začínáme si na to zvykat a to nás oslabuje.

Tak či onak, tuším, že si myslíte, že ve věcech víry je na tom Rusko lépe než Západ.

Ano, to máte pravdu. Myslím si, že je to u nás dosud lepší. Stále tak nějak udržujeme určitou setrvačnost v následování patristického učení, které hovoří o nutnosti bojovat s vášněmi, nutnosti duchovních skutků, dlouhých bohoslužeb, půstů atd. Jak řekl Kristus: Takový duch nevyjde jinak než modlitbou a postem (Matouš 17,21). Na Západě to takřka neuvidíte. Kdysi jsem se zeptal rektora v katolickém semináři v Bratislavě, zda mají nějaké půsty. Trochu zaváhal, ale nakonec řekl: ano, máme. Na Popeleční středu a Velký pátek jíme jednou denně a bezmasá jídla…

Izák Syrský napsal: „Každá modlitba, jíž se neúčastnilo tělo a srdce nebylo zkroušené, je podobno nedonošenému plodu, protože v sobě nezahrnuje duši.“ Zatím se u nás zachovává alespoň naladění. Na Západě již zmizelo.

V sovětských dobách měli lidé vyšší duchovní úroveň

Když už jsme začali hovořit o sovětských dobách: jak se vlastně stavíte s k ruskému komunismu? Myslíte si, že se jednalo o v dějinách Ruska zcela neobvyklé selhání, nebo existovaly také nějaké atraktivní podoby komunismu, ať se to jeví jakkoliv podivné?

Je to paradoxní, ale v našem komunismu zbylo ještě mnoho křesťanských myšlenek a principů morálního života. Zvláště bych poukázal na následující situaci. Jeden vysoce postavený člověk mi kdysi řekl: „Jsem naprosto zmatený, nevím, čemu mám dát přednost: sovětskému ateismu s jeho poměrně vysokou úrovní morálních požadavků nebo demokratickým svobodám, v nichž se veškerá morálka ztrácí?“

Takže abych odpověděl na otázku: ano, je to sice podivné, ale v sovětských dobách nehledě na ateismus byla duchovní úroveň vyšší.

Čím si tento paradox vysvětlujete?

Jedná se o jistou setrvačnost – stále zde žilo mnoho lidí, kteří se narodili v předrevolučních časech. Jejich morální základy byly ukotveny tam. Kromě toho existovala šťastná „železná opona“, která zabraňovala pronikání západních ideologií, těch katolicko-protestantských a nihilistických morálních životních principů, které vládnou na Západě.

Jenže dnes již nelze žádnou další železnou oponu spustit…

Ano, žádné ideologické hranice již neexistují. Mimochodem, můj velký učitel igumen Nikon (Vorobjov) ve svých listech napsal: „Jsem rád, že jsou naše hranice uzavřeny. Jedná se o velké požehnání pro náš národ. Zahrnuli by nás (především Amerika) ďábelskou, satanistickou a sektářskou literaturou, a Rusové mají silné sklony podléhat všemu, co přišlo ze zahraničí.“

Jak hodnotíte postavení současné pravoslavné církve v Rusku?

Církev bezpochyby získala velkou svobodu vnitřního života. Faktem však je, že jsme sice získali svobodu, ale jak jsme s ní naložili, to je jiná věc. Velkou pozornost věnujeme vnějškové straně církevní činnosti a mnohem méně její duchovní stránce.

Jak například probíhá božská liturgie? Zvláště ta, která má slavnostní charakter a slouží ji biskupové? Fotografové a pracovníci z televizí pobíhají se svým vybavením a anténami po chrámu, vytlačují věřící a dokonce se cpou i do oltářního prostoru. Diákon pronáší: „Katechumeni odejděte!“ Pracovníci z televize samozřejmě nejsou katechumeni, dokonce ani pravděpodobně nevěří v Boha, nezáleží jim na něm.

Vzpomínám si, jak k nám ještě v sovětské epoše přijel jeden katolík a a ptal se: „My se snažíme lidi nalákat do církve a jak to děláte vy?“ Odpověděl jsem mu: „My se je nesnažíme nalákat do církve, nýbrž do chrámu“. V Americe mi jeden protestant řekl: „Děláme všechno proto, abychom naše věřící nenudili, snažíme se je pobavit“.

Jakou podobu má tedy mít církevní život? Co znamená „nalákat do církve“ a co „nalákat do chrámu“?

Řečeno upřímně „přijít do chrámu“ znamená držet se evangelních přikázání, a to nejen těch Mojžíšových. Křesťanovi se musí říkat: „nezabíjej!“, „nepokradeš!“. Křesťanství není pouhý morální život – jedná se o duchovní život, který spočívá v odhodlání myslí a srdcem (tedy nejenom chováním) žít evangelium a bojovat se svými špatnými myšlenkami a sklony, tedy všemu tomu, co odporuje duchu pravdy, lásky a cudnosti.

Ještě pár poznámek k životu církve. Neustále pořádáme různé akce, konference, diskusní fóra o různých tématech. Jenže snažíme se také například nastolovat taková témata jako „Hlavní problémy dnešního duchovního života“ nebo „Specifika pravoslavné spirituality“? Diskutujeme o všem možném – o alkoholismu, drogové závislosti, ekonomice, sportu, ekologii atd. Samozřejmě by tato témata neměla být církvi lhostejná, ale copak jsou pro křesťanství ta nejdůležitější?

Co byste poradil čtenářům, které zajímá skutečný duchovní život?

Moje rada bude velmi osobní. Protože najít dnes duchovně zkušeného starce je velmi obtížné, radil bych obrátit se ke svatému Izáku Syrskému a dalším Otcům církve. Poučení, podporu a vysvětlení mnoha otázek týkajících se duchovního života najdete právě v jejich díle. Jejich knihy jsou dnes hojně vydávány, což lze označit za velké Boží milosrdenství.

(kráceno, upraveno)

Originál: Юрий Пущаев - ПРОФЕССОР АЛЕКСЕЙ ОСИПОВ: «СОВРЕМЕННЫЙ ЧЕЛОВЕК БУДЕТ БОРОТЬСЯ С ЧЕМ И КЕМ УГОДНО, НО НЕ С СОБОЙ» vyšel 30. března 2018 na pravoslavie.ru.

Zdroj: pravoslavie.ru