Sv. Ignatij Brjančaninov - Pojednání o Ježíšově modlitbě. Úvod (část I.) - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Předtím, než začneme pojednání o Ježíšově modlitbě, obraťme se o pomoc ke všemilostivému a všemohoucímu Pánu Ježíši a vzpomeňme na slova spravedlivého Simeona o našem Pánu: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, o kterém se budou vést spory.“ (Lk 2, 34)

Pán Ježíš byl a je znamením pravdy, znamením, o kterém se vedou spory, předmětem nesouhlasu mezi těmi, kteří Ho poznali a těmi, kteří Ho nepoznali. A stejně tak i modlitba Jeho přesvatým jménem, která je v plném slova smyslu velikým a podivuhodným znamením, se od určité doby také stala předmětem nesouhlasu mezi těmi, kteří se zabývají Ježíšovou modlitbou a těmi, kteří se ji nevěnují.

Jeden duchovní spisovatel právem poznamenává, že tento způsob modlitby odmítají pouze ti, kteří ho neznají. Odmítají ho na základě předsudků a mylných pojetí, které o něm existují. V našem pojednání necháme stranou předsudky a neznalost a majíce naději v milost Boží a Jeho pomoc předkládáme drahým otcům a bratřím tuto nepatrnou studii o modlitbě Ježíšově sestavenou na základě Svatého Písma, církevní tradice a patristické literatury. Tam je vyložena nauka o této všesvaté a všemocné modlitbě.

„Ať oněmějí zrádné rty, jež mluví proti spravedlivému“ a Jeho jménu „tak urážlivě a zpupně“ svým hlubokým nevěděním a „s pohrdáním“o velikém Božím divu. (Ž 31, 19-20) Když rozmýšlíme o velikosti Ježíšova jména a spasitelné síle, která spočívá v modlení se tímto jménem, nemůžeme než zvolat, unášeni duchovní radostí a naplněni údivem: „Jak nesmírná je tvoje dobrotivost, kterou jsi uchoval těm, kdo se tě bojí, a prokázal těm, kteří se k tobě utíkají, před zraky všech lidí.“ (Ž 31,20)

Ježíšova modlitba se pronáší těmito slovy: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“ Zpočátku se užívala bez slova „hříšným“ na konci. Jedná se o pozdější přídavek. Svatý Nil Sorský k tomu poznamenává: „Tento přídavek v sobě obsahuje uvědomění a vyznávání našeho padlého stavu. Je to pro nás patřičné a Bohu je to libé. Vždyť On nám přikázal modlit se k Němu v uvědomění si a vyznávání naší hříšnosti.“

Začátečníkům otcové dovolují - vycházejíce vstříc jejich slabosti - rozdělit modlitbu na dvě poloviny a říkat „Pane Ježíši Kriste smiluj se nade mnou hříšným“ a jindy zase „Synu Boží smiluj se nade mnou hříšným“. Jedná se však o ústupek a o dočasné opatření a nikoliv o příkaz a ustanovení, které vyžaduje plnění beze změny. Daleko lepší je, abychom stále používali celou modlitbu. Tím se vyhneme tomu, aby se naše mysl rozptylovala starostmi o neustálé změny.

Ten, kdo je kvůli své slabosti nucen takovou změnu praktikovat, by tak neměl dělat často. Například je možné se první polovinu modlit dopoledne a druhou odpoledne. Sv. Řehoř Sinajský zakazuje časté změny: „Není možné, aby často přesazované rostliny zapustily kořeny.“

Modlit se Ježíšovu modlitbu je ustanoveno Bohem. Přitom se nejedná o ustanovení ani skrze proroka ani skrze apoštola, ale skrze samého Boha, Syna Božího. Mezi ostatními velikými a závěrečnými ustanoveními a přikázáními, které Pán Ježíš Kristus dal svým učedníkům při Poslední Večeři, ustanovil také praxi modlení se Jeho jménem.

Tento způsob modlitby nám předal jako neobyčejný dar nesmírné hodnoty. V té době apoštolové již zčásti znali sílu Ježíšova jména. Léčili pomocí něho nevyléčitelné nemoci, podřizovali si démony, přemáhali je, svazovali a vyháněli. Při Poslední Večeři jim Pán Ježíš Kristus přikázal, aby toto Jeho nejmocnější a podivuhodné jméno používali také k modlitbě. Slíbil jim, že tato modlitba bude mít na základě Jeho jména zvláštní působení:

„A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním.“ (J 14,13-14) „Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.“ (J 16, 23-24)

Jaký to výjimečný dar! Jaký to závdavek nekonečných, bezměrných blah! Tento dar vyšel z úst neohraničitelného Boha, který se oblékl v ohraničené lidství a přijal lidské jméno Spasitel (v hebrejštině jméno „Ježíš“ má význam „Spasitel“ viz. Mt 1, 21). Ve své vnější formě má toto jméno své hranice, ale jako takové zastupuje nekonečného Boha a z Něho přijímá nekonečnou Boží hodnotu, Boží vlastnosti a sílu.

Ach Bože, jaké neporušitelné dary nevyčíslitelné hodnoty poskytuješ nám, nicotným smrtelným hříšníkům. Jak je však máme přijmout? Vždyť k tomu nejsou přizpůsobeny ani naše ruce, ani náš nús, ani naše srdce. Pomoz nám - jak jsme jen schopni - poznat velikost tohoto daru, jeho význam a způsob jeho přijetí a praktikování. Pomoz nám, abychom k němu nepřistupovali hříšným způsobem, abychom nebyli potrestáni za nesoudnost a troufalost. Dej, abychom skrze pravdivé poznání a používání tohoto daru přijali od Tebe i ostatní dary, které jsi nám přislíbil a o kterých víš pouze Ty.

V Evangeliích, Skutcích apoštolů a v Listech apoštolů se setkáváme s bezmeznou vírou ve jméno Pána Ježíše a také s obrovskou úctou, kterou apoštolové chovali k tomuto jménu. Jménem Ježíšovým uskutečňovali ty největší divy.

Přestože nemáme zaznamenané svědectví o tom, jak se modlili jménem Ježíšovým, můžeme si být jisti, že tak bezpochyby konali. Jak by vůbec bylo možné, aby se nemodlili jménem Ježíšovým? Vždyť to bylo přikázáno a ustanoveno samotným Pánem Ježíšem. Vždyť tento příkaz byl potvrzen dokonce dvojím zopakováním. Pokud o tom Písmo mlčí, je to pouze z toho důvodu, že tato modlitba byla všeobecně používaná. Nebylo tudíž třeba, aby jakožto obecně známá a praktikovaná činnost byla vzpomínaná v Písmu.

Stejně tak v literatuře prvních století se nesetkáváme se speciálním pojednáním o modlitbě Ježíšovým jménem. Setkáváme se s ní pouze v souvislosti s výkladem o jiných tématech. V životopisu sv. Ignátia Bohonosce, biskupa antiochejského, který dosáhl v Římě za císaře Trajana mučednické koruny, je zaznamenáno následující svědectví: „Když ho vedli, aby ho předhodili lvům, měl ve svých ústech neustále přítomno jméno Ježíše Krista. Pohané se ho otázali, proč neustále opakuje toto jméno. Na to jim sv. Ignátius odpověděl, pouze vyznává ústy toho, kterého nosí neustále ve svém srdci, a že tam má jméno Ježíše Krista napsané. Poté, co byl světec rozsápán divokými zvířaty, z jeho statků se úradkem Božím zachovalo jeho srdce. Pohané ho našli a vzpomněli si na to, co jim svatý Ignátius říkal. Protože se chtěli dozvědět, zdali jim říkal pravdu, rozřezali jeho srdce. Vevnitř spatřili zlatými písmeny na obou polovinách srdce napsané jméno Ježíš Kristus. Tímto způsobem byl sv. Ignátius Bohonoscem jak jménem, tak i ve skutečnosti. Neustále ve svém srdci nosil Krista Boha, jehož jméno tam svým neustálým myšlením na Něho vepsal jakoby perem.“ (Utrpení svatého mučedníka Ignátia Bohonosce, Minea, 20. prosinec)

Svatý Ignátius byl žákem sv. apoštola a evangelisty Jana a měl tu čest jako dítě spatřit Pána Ježíše Krista osobně. On byl tím požehnaným dítětem, o kterém je v evangeliích napsáno, že ho Kristus postavil mezi apoštoly, když se přeli o prvenství a řekl jim: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.“ (Mt 18, 3-4) Sv. Ignátius se naučil Ježíšově modlitbě u sv. evangelisty Jana a praktikoval ji stejně jako ostatní křesťané tehdejší doby velkého rozkvětu křesťanství.

V té době se všichni křesťané učili Ježíšově modlitbě, a to z několika důvodů. Za prvé se ji učili pro její veliký význam. Za druhé byly rukou opisované svitky v té době velice vzácné a drahé. Za třetí byla také vzácným jevem gramotnost (většina apoštolů byla negramotných). Za čtvrté byla Ježíšova modlitba jednoduchá a přinášela velikou útěchu svým zcela osobitým působením a silou.

V církevní historii se střetáváme také s následující událostí: „Voják jménem Neokoros, původem z Kartága sloužil v římském oddíle v Jeruzalémě za doby, kdy náš Pán Ježíš Kristus dobrovolně podstoupil utrpení a smrt pro vykoupení lidského rodu. Když Neokoros uviděl zázraky, které se staly při Kristově smrti a vzkříšení, uvěřil a byl pokřtěn od apoštolů. Po skončení své služby se vrátil do Kartága a celé své rodině se svěřil s pokladem víry. Mezi těmi, kteří přijali křesťanství, se nacházel také jeho vnuk Kallistratos. Když dospěl,vstoupil i on do římského vojska. Jednotka, ve které sloužil, byla tvořena pohany. Ti si všimli, že se Kallistratos neklaní modlám. Rozhodli se ho proto sledovat. Zjistili, že se po nocích v osamění věnuje dlouhým modlitbám. Jednou tajně poslouchali, když se modlil a slyšeli, jak neustále opakuje jméno Pána Ježíše Krista. Nahlásili to pak veliteli. Sv. Kallistratos, který vyznával Krista sám pod příkrovem noci, Ho vyznal také otevřeně na denním světle a zapečetil tak své vyznání krví.“ (Utrpení sv. mučedníka Kalistrata, Minea, 27. září)

S naukou o Ježíšově modlitbě se setkáváme u autorů 4. století, například u sv. Jana Zlatoústého, Abby Izajáše Poustevníka a jiných. V 5. století si již sv. Hesychius Jeruzalémský stěžuje, že praktikování této modlitby mezi mnichy velice upadlo. S postupem času toto upadání bylo stále intenzivnější a tak se sv. otcové snažili svými spisy povzbudit věřící v této praxi. Poslední, kdo o této modlitbě v naší době psal, byl sv. Serafím Sárovský. On sám ale není autorem zachovaných poučení o Ježíšově modlitbě podepsaných jeho jménem. Na základě jeho slov je sepsal jeden z mnichů, které duchovně vedl. Mají však na sobě pečeť jeho požehnání. V naší době se praxe Ježíšovy modlitby mezi mnichy téměř vůbec nepoužívá. Sv. Hesychius ve své době uváděl jako příčinu tohoto jevu duchovní lenost a nedbalost. Musíme uznat, že toto zjištění je oprávněné.

Blahodatná síla Ježíšovy modlitby spočívá v samotném Božím jméně Bohočlověka Ježíše Krista. Na mnoha místech v Písmu se setkáváme se svědectvím o velikosti jména Božího, ale s osobitou jasností nám význam tohoto jména objasnil sv. Petr. Stalo se tak na shromáždění jeruzalémských představitelů, na kterém byl sv. Petr otázán „jakou mocí a v jakém jménu“ uzdravili ochrnutého od narození: Tu Petr, naplněn Duchem svatým, k nim promluvil: „Vůdcové lidu a starší, když nás dnes vyšetřujete pro dobrodiní, které jsme prokázali nemocnému člověku, a ptáte se, kdo ho uzdravil, vězte vy všichni i celý izraelský národ: Stalo se to ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého vy jste ukřižovali, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých. Mocí jeho jména stojí tento člověk před vámi zdráv. Ježíš je ten kámen, který jste vy stavitelé odmítli, ale on se stal kamenem úhelným. V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ (Sk 4, 7-12)

Jedná se o svědectví Ducha Svatého. Apoštolova ústa, jazyk a hlas byly pouze nástrojem Ducha. A také druhý nástroj Ducha Svatého, apoštol národů sv. Pavel, vydává podobné svědectví a praví: „Každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen.“ (Ř 10,13) Na jiném místě praví o Kristu: „...ponížil se, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí.“ (Fil 2, 8-10)

Tělesný praotec Krista David viděl budoucí velikost Ježíšova jména a tak toto jméno oslavil a živým způsobem zobrazil jeho působení. Dopředu ukázal jak se bude s pomocí tohoto jména bojovat proti silám hříchu. Jaká bude moc tohoto jména při osvobození modlícího se ze zajetí běsů a vášní. Jaký bude triumf těch, kteří s pomocí Ježíšova jména dosáhnou vítězství. „Pane, Pane náš,“ zpívá David. „Jak vznešené je Tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa. Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti Svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou.“ (Ž 8,2-3)

Skutečně, vznešenost Ježíšova jména převyšuje chápání rozumných stvoření jak na zemi tak i na nebi. Můžeme ji postihnout pouze neuchopitelně, pomocí dětské prostoty a víry. S tímto nezištným rozpoložením je třeba přistupovat k Ježíšově modlitbě a v ní setrvávat. Stálost a pečlivost, se kterou se věnujeme modlitbě, musí být podobna neustálému směřování kojence k prsům matky. Tehdy je možné, aby naše snažení v Ježíšově modlitbě byla ověnčeno plným úspěchem. Tehdy budeme moci porazit neviditelné nepřátele. Tehdy bude možné, abychom konečně přemohli „nepřítele planoucího pomstou“. O nepříteli je řečeno, že „plane pomstou“ protože se snaží zvláště ty, kteří se modlí pouze občas a nikoliv neustále, obrat o to, co získali skrze modlitbu. Pro rozhodné vítězství je nutná neustálá modlitba a neustávající pozornost nad sebou samým.

Přeloženo z ruštiny: Святитель Игнатий Брянчанинов, Аскетические опыты II, Издательство Правило Веры, Москва 2004, s. 320–331.

Část druhá.

Zdroj: orthodoxiachristiana.cz