Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Hle, všecko tvořím nové.

Zj 21: 5.

Boris Romanov, badatel v oblasti tvorby Daniila Andrejeva, hovoří o povaze básnické inspirace, která je „v ruské poezii trvale pociťována jako božská, v té či oné míře sakrální. Puškin říká, že inspirace se objevuje tehdy, jakmile sluchu citlivého / hlas božský však se dotkne jen^[1], zatímco J. Baratynskij nadání nazývá ‚svěřeným úkolem‘. […]“

Daniilem Andrejevem zavedený pojem „zvěstovatelství“ nás navrací k sakrálnímu chápání poslání umění. Toho umění, které je jedinečné asvým vlastním jazykem může předat zvěst o ‚jiném světě‘, o vyšší pravdě.

Jestliže, podle slov Pavla Florenského, ‚ikona má […] za úkol dovést vědomí do světa duchovního a ukázat tajemné a nadpřirozené podívané.‘^[2],pak zvěstovatel, aniž by pretendoval na přináležitost ke kultu, nebo na kanoničnost svých výtvorů, ve své podstatě usiluje o totéž.“

„Zvěstovatelství“ ‒ jeho význam a paralely

Z jakého důvodu Daniil Andrejev zavádí pojem „zvěstovatelství“? Z toho důvodu, aby objasnil podstatu tvorby těch umělců, kteří tvoří z příkazu shůry: zvěstovatelem je ten, kdo „skrze magický krystal umění“ zvěstuje a ukazuje „vyšší skutečnost“, bez kontaktu s níž není možné postihnout podstatu bytí. Zvěstovatelé jsou „vyslanci Prozřetelnosti“, „vyslanci výšin duchovnosti“, a samo zvěstovatelství představuje „syntézu umělecké tvorby a duchovního vzepětí“. Zvěstovatelé pociťují, „že skrze ně promlouvá jakási mimo ně přebývající instance, která je vyšší, než jsou oni sami“. „Pravdy vyšší skutečnosti se transformují skrze podřízenou skutečnost Enrófu^[3]. Je-li na člověka vloženo poslání hlásat tyto pravdy a jejich projekce, hlásat je jazykem uměleckých obrazů, je-li pro splnění této povinnosti poslán k umělci daimón – pak umělec nemůže nepociťovat (na nižším či vyšším stupni zřejmosti) jeho inspirující vliv. Charakter tohoto pocitu a způsoby jeho vyjádření se mohou všelijak měnit, v základu však vždy nalezneme jedno a totéž: prožitek jisté, mimo osobnost umělce přebývající síly, jež do něj vtrhla a vyjadřuje se v jeho tvůrčím procesu“ (Růže Světa)^[4].

Daniil Andrejev, jenž pojem „zvěstovatelství“ zavádí, ho současně odděluje od pojmů geniality a talentu, přičemž neopomíná zdůraznit, že charakterizuje „nikoliv to, co má být, nýbrž to, co ve skutečnosti fakticky existuje“: „Bylo by směšné a barbarské, kdybych kladl každému umělci požadavek: jelikož je zvěstovateli vlastní to a to, snaž se být jako on. Genialita a talent jsou samy o sobě, aniž by se spojovaly se zvěstovatelským nadáním, také božími dary, jsou však jinak získávány a obsahují jiné potence. Transfyzický rozdíl prostého génia a prostého talentu od zvěstovatele spočívá ve větším či menším, vždy však – osobním nadání. Talent a genialita jsou takové obecné schopnosti, které dosáhly v dané osobnosti díky zvláštnostem její psychofyzické struktury vyššího stupně vývoje, než je tomu u osobností jiných. Tyto zvláštnosti jsou teleologicky podmíněny tvořivou prací těch či oněch sil Prozřetelnosti na šeltu, astrálu, éterickém a fyzickém těle. K takovému umělci není poslán žádný daimón, žádná múza mu nic nevnuká a nikdo neviditelný nepracuje na tom, aby pootevřel orgány jeho duchovního vnímání. Takovýto člověk, ať je talentovaný či geniální, nemůže prožívat nadosobní povahu svých inspirací z té jednoduché příčiny, že tyto inspirace žádnou nadosobní povahu nemají. Jestliže se setkáme s takovýmito tvrzeními z úst mladého talentu, který dosud nedosáhl svého zenitu, pak máme tři možnosti: buď je před námi skutečně mladý zvěstovatel, nebo máme před sebou talent, který se staví do pózy zvěstovatele a vědomě či podvědomě kopíruje postavy velkých uměleckých tvůrců, nebo máme co dělat se zcela neškodným literárním postupem, který se podobá promluvám básníka ke své múze, jež degenerovaly na prázdnou rétorickou figuru“ (Růže Světa).

Mluví-li autor ve svém traktátu o zvěstovatelích, opakovaně poukazuje na roli daimónů v jejich tvorbě. Daimóni odstraňují „zábrany tvořivému impulsu“, čímž napomáhají tomu, „že do tvůrčího lůna umělcova směřuje proud oplodňujících životních dojmů“.

Ani to však nestačí: jakkoli je role daimónů veliká, Daniil Andrejev se zmiňuje také o „velkém vypětí, dlouhodobém úsilí“ všech sil Prozřetelnosti, jež jsou zapotřebí k tomu, aby umělec mohl hovořit jako zvěstovatel: „[…] je zapotřebí neustálé, dlouho před jeho zrozením začínají práce na hmotných oděních jeho monády ze strany cherubínů, daimónů, stichiálií, demiurga nadnároda a jeho Pospolité Duše, ze strany Synklétu metakultury a Synklétu světa. Neboť pootevření duchovních orgánů jeho bytosti – a bez toho není zvěstovatelství možné – [jak znovu a znovu Daniil Andrejev opakuje; A. A.] je proces neobyčejně pracovně náročný, je daleko náročnější na práci, než je tomu u libovolné, i té nejmohutnější umělecké geniality“ (Růže Světa).

Ještě jednou zdůrazněme, že pokud je řeč o tvorbě – a to jakékoli, nikoli jen tvorbě zvěstovatele – autor Růže Světa hovoří o daru tvořivosti svěřeném člověku světlými silami Prozřetelnosti, což má konec konců principiální, ontologický význam pro chápání samotné podstaty lidské tvorby na Zemi.

Tedy, „zvěstovatel je ten, kdo inspirován daimónem, dává lidem procítit pomocí obrazů umění v širokém slova smyslu nejvyšší pravdu a světlo, linoucí se ze světů jiných“. Rovněž následným srovnáním tvorby zvěstovatelů a proroků, nám Daniil Andrejev poskytuje možnost, abychom lépe pochopili podstatu zvěstovatelství. Zvěstovatel na rozdíl od proroka působí pouze prostřednictvím umění. Jakkoli jsou si oba pojmy blízké, nejsou totožné, „prorok může své poslání uskutečňovat i jinými cestami – ústním kázáním, náboženskou filosofií, dokonce i příkladem celého svého života“ (Růže Světa).

   Mystik nezastírá fakt, že pokud existují „zvěstovatelé Prozřetelnosti, není těžké uhádnout, že kulturně historický proces se neobejde ani bez zvěstovatelů temných. Je ovšem pravda, že v oblasti umění je nepotkáš příliš často, a když ano, pak hned nerozeznáš jejich skutečnou povahu. Tito zvěstovatelé jen zřídka hovoří otevřeně a přímo o tajemstvích démonického principu […]. Činnost temných zvěstovatelů má častěji negativní charakter: vysmívají se duchovnosti v dějinách, v umění, v náboženství, v životě, v lidské duši“ (Růže Světa).

Snad nejpronikavější a pro nás ohromujícím způsobem nové jsou ty části Růže Světa, které se věnují tvorbě géniů ruské kultury, jakými byli Puškin, Lermontov, Gogol, Lev Tolstoj, Dostojevskij… „Teorie“ zvěstovatelství zde přechází do „praxe“ – do hluboké analýzy, jejíž pravdivost nevzbuzuje pražádné pochyby a těší každého, kdo za svůj život prostudoval nejednu badatelskou práci o „životě a tvorbě“ zmíněných velikánů^[5].

Transfyzická metoda, předložená jasnozřivým autorem, propojení ruské historie s její metahistorií, s vyššími cíli a úkoly, k jejichž naplnění je předurčeno právě Rusko – to vše umožňuje spatřit naše velké spisovatele v plné síle jejich tvůrčích sil a současně i v jejich tragičnosti.

Duchovnost ruské literatury

„[…] V žádné literatuře, kromě literatury ruské, se neprojevil tak výrazně, hluboce a tragicky prožitek toho duchovního faktu, že zvěstovateli nestačí být velkým umělcem. Ruská literatura zaujímá z tohoto hlediska vskutku zvláštní postavení. […] Tuto myšlenku vyjadřovali nejenom naši géniové, nýbrž i mnozí nositelé menšího nadání, a to každý svým způsobem. Tato myšlenka se někdy odlévala do formy požadavku občanského, nebo dokonce i politického činu: tato výzva zní u Radiščeva, Rylejeva, Gercena, Někrasova, u šedesátníků, narodniků atd., až k bolševikům. Jindy uměleckou činnost slučovali, či se ji sloučit pokoušeli s kázáním pravoslaví: začalo to slavjanofily a Gogolem a vrcholilo Dostojevským. A nakonec: umělci slova tušili, hledali a nalézali, či naopak, zbloudivše v pustinách, klesali vyčerpáním při hledání nejvyšší syntézy nábožensko-etické a umělecké služby. Když nebudeme hovořit o Gogolovi a Lvu Tolstém, vzpomeňme Alexeje Tolstého, Garšina, Vladimira Solovjova, Bloka, Vjačeslava Ivanova a zamysleme se nad nimi. Vzpomeňme poryvy kosmického vědomí, jež se odrážejí v tvorbě Lermontova, Děržavina, Ťutčeva; nalezněme v sobě dosti bystrosti, abychom postřehli připravenost nastoupit duchovní cestu v předčasně přetržených biografiích Gribojedova, Puškina, Lermontova; v obrazech Leskovových světců a v horoucí víře tohoto malíře náboženského konání. Povšimněme si hlubokého citu a pochopení Krista u Leonida Andrejeva, jenž se snažil vyjádřit v řadě děl, především ve svém ohromujícím Jidáši Iškariotském – citu, který v duši tohoto spisovatele stále zápasil s pochopením temné, démonické povahy světového zákona. Tato myšlenka tak hluboká, jak bývají jen myšlenky zvěstovatelů, se projevila v dramatu Život Člověka tak zřetelně, jak jen to dovolovaly podmínky epochy a umělecká, nikoli filosofická či metahistorická podstata duše tohoto spisovatele! Prozkoumejme dále tutéž zvěstovatelskou tendenci, byť i pokřivenou, v antroposofickém učení Andreje Bělého; v halucinogenních Chlebnikovových idejích o přetvoření Země a v jeho šílených snech, aby se k dosažení tohoto cíle stal vládcem Zeměkoule; v občanské odvaze Gumiljova, který se stále hlouběji ponořoval do náboženství; ve velikém pokusu Maximiliana Vološina – určit svou osobní linii umělce a současníka revolucí a velkých válek nábožensko-etickým krédem: ‚V revolučních dnech být člověkem, nikoli občanem‘.

Velká ruská literatura ne nadarmo začíná ódou Bůh. Na jejích prvních stránkách planou nikoli náhodou ohromující sloky Puškinova Proroka. Obecně přijatý výklad této básně spočívá v tom, že zde je jakoby zobrazen ideální obraz básníka jako takového; tento výklad je však založen na chybném ztotožnění pojmů zvěstovatele, proroka a uměleckého génia. Tyto jasnozřivé verše hřmí nikoliv o géniovi, o vlastníku nejvyššího daru uměleckého nadání, ani o nositeli daru zvěstovatelství, nýbrž právě o ideálním obrazu proroka. O ideálním obrazu toho, jehož nejvyšší schopnosti jsou odhaleny pomocí sil Prozřetelnosti, jehož zrak a sluch pronikají shora dolů celým Šádánakárem^[6]. Toho, jenž zvěstuje to, co spatřil a poznal nejenom uměleckými díly, nýbrž i celým svým životem, který se změnil na život svatý. To je onen ideální obraz, který zářil jako maják, jako cíl, jemuž nelze odolat, před Gogolem, vyčerpaným z obrazů chimér, před Dostojevským padajícím v slzách na zem a pozvedajícím ruce k Mléčné dráze, zářící nad Optinským klášterem, před Tolstým, teskně snícím o celonárodních palčivých cestách putování a kazatelství, před Alexandrem Blokem, příliš pozdě pochopivším svůj sestup po žebříku mystických podvrhů“ (Růže Světa).

Zvěstovatelství jako celosvětový fenomén

Rozumí se, že zvěstovatelství není jevem výhradně ruským, nýbrž celosvětovým: „kupříkladu antická tragédie stojí ve znaku ne-li jasného uvědomění, pak v každém případě naléhavého pocitu nutnosti zvěstovat a stvrzovat skutečnost vyššího řádu. Perská poezie v osobách Firdausího, Saádího, Nizámího, Rúmího je souhvězdím mystických géniů, učitelů duše. Veškerá indická literatura od védských hymnů až po Rabíndranátha Thákura představuje oceán nábožensko-etických zjevení, jež jsou vyjádřena jazykem uměleckých obrazů. Výjimku netvoří ani géniové západního středověku od Eschenbacha po Danta a Petrarku, ani géniové Španělska – Cervantes a Calderón, ani velcí básníci angličtí – Shakespeare, Milton, Shelley, Coleridge, Keats, nemluvě již o koryfejích literatury německé a skandinávské. Stranou tohoto hlediska stojí skutečně jen literatura francouzská, jež je na zvěstovatele podivuhodně chudá.^[7] […] Můžeme jakkoli vysoko hodnotit úroveň uměleckého nadání Balzaka, Flauberta, Maupassanta, France, avšak v jejich dílech nenalezneme žádný příznak zvěstovatelství. Tento atribut se projevuje u spisovatelů pozdního období jen velmi zřídka: u Chateaubrianda, Huga, možná u Mallarmého. Zdá se, že posledním spisovatelem, nad jehož díly ještě někdy prosvítal odražený záblesk zvěstovatelství, byl Romain Rolland“ (Růže Světa).

Nezapomínejme, že výše uvedené řádky byly napsány v polovině padesátých let minulého století. Od té doby, alespoň jak doufáme, se objevili noví zvěstovatelé, nemluvě o těch věhlasných zahraničních literátech, kteří se do Ruska z těch či oněch příčin dostali poměrně nedávno a v jejichž dílech je dle našeho názoru zcela zjevný motiv zvěstovatelství. V této souvislosti je možné vzpomenout Cliva S. Lewise s jeho skvělými Letopisy Narnie, a samozřejmě také jeho kolegu a krajana Johna R. R. Tolkiena.

Tolkien zvěstovatel

Položme si otázku, proč u Tolkiena v jeho Pánovi prstenů nacházíme všechny ty elfy, gnómy a další „obyvatele“ fantastických pohádek, mýtů, tradic a ság? Tyto pohádkové a mýtické bytosti se do jeho díla nedostávají pouze a jen z pohádek či mýtů (zde mimochodem vyvstává otázka, odkud se dostaly do nich samotných), ale jsou zobrazeny spisovatelem a vědcem, který byl bezesporu skvělým profesionálem, znalcem všech těchto mytologických a folklorních postav v podobě, v jaké byly zaznamenány v keltských tradicích a legendách, v skandinávské Starší Eddě, ve vyprávění o králi Artušovi a rytířích Kulatého stolu, o Nibelunzích, Parsifalovi a Lohengrinovi… Tolkien byl však kromě toho i vizionářem, a nejen vizionářem, ale i zvěstovatelem, tj. tím, kdo v uměleckých obrazech líčí svá vizionářská prohlédnutí, jak o tom také svědčí jeho méně populární, leč hlavní a geniální dílo – Silmarillion.

Vladimir Grušeckij v této souvislosti poznamenává: „existuje několik různých hledisek uplatňovaných ve vztahu k Tolkienově tvorbě. Podle našeho mínění máme co do činění se skvělým výtvorem vizionáře, jenž ve svém srdci propojil svět lidský se světy jiného bytí. Takové pouto trvale žije ve vědomí básníků a malířů, umělců v širokém smyslu slova, kteří uměleckými metodami usilují o to, aby lidem poskytli možnost stát se účastnými na nejvyšší pravdě a světle, linoucím se ze světů jiných. V posledních kapitolách Silmarillionu proto nezaznívá smutek z věčné ztráty, nýbrž naděje na opravdový zisk […]“.

V Pánovi prstenů, jak známo, se děj rozvíjí ve Středozemi, která je ve své podstatě středem mnoha světů. Jak se svěřuje jedna z postav románové epopeje: „Elrond říká, že ty dva jsou spřízněné, poslední bašty mocných lesů ze Starých časů, v nichž bloudívali Prvorození, zatímco lidé ještě spali.“^[8]

Při vzpomínce na šarvátku s balrogem Gandalf pronáší: „Bojovali jsme hluboko pod živou zemí, tam, kde se nepočítá čas“. A dále pak pokračuje: „Pak na mne padla tma a já jsem bloudil mimo myšlení a čas a putoval dalekými cestami, o nichž nebudu vypravovat. Nahý jsem byl poslán zpět – nakratičko, než dokonám svůj úkol.“ Mimochodem, v Silmarillionu se vyskytuje krátká zmínka o tom, že Saruman, Gandalf, Radagast a „dva v mořské modři“ (Istari) byli svého času posláni právě do Středozemě z jiného světa. A zmiňme ještě jeden z početných příkladů, kdy Faramir, jenž se dozvídá o cestě hobitů do Lórienu, varuje: „Pro smrtelníka je nebezpečné vykročit ze světa našeho slunce, a říká se, že odtamtud málokdo vyšel nezměněn“. Středozem tedy není jednoduše tou stejnou Zemí, naší Zemí v jedné vrstvě. Tolkien, ostatně stejně jako Lewis – přečtěte si Poslední bitvu (Letopisy Narnie) – si byl vědom mnohovrstevnatosti světa i našeho planetárního kosmu.

Tolkienova síla jako umělce i bohatství jeho románové epopeje spočívají v tom, že tyto světy v prostoru a čase dokázal sjednotit, přičemž vše je podřízeno centrální události, jíž je boj se Sauronem, boj všech sil Světla proti silám Tmy.

Část druhá.

Část třetí.

Část čtvrtá.

Část pátá.

Část šestá.

Část sedmá.

Část osmá.