Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.
Protojerej Valentin Svěncickij - ROZHOVOR SEDMÝ. O MNIŠSTVÍ (část první)
ROZHOVOR SEDMÝ. O MNIŠSTVÍ (část první)
Zpovědník: Tobě se tedy se zdá, že mnišství je odklonem od křesťanského ideálu?
Neznámý: Ano. Domnívám se, že v evangeliích není ani jedno slovo o klášteru.
Zpovědník: A ty si skutečně myslíš, že svatí z řad asketů nedosahovali vyšší mravní dokonalosti a deformovali mravní učení, jež dal lidem Kristus?
Neznámý: Ano. A myslím, že mnišský asketismus byl prvotnímu křesťanství dokonale cizí, že se utvářel pod vlivem starověkého východního fanatického asketizmu a že představa apoštola Jana nemá nic společného s nějakým Simeonem Stylitou, pokrytým strupy.
Zpovědník: Pověz mi podrobněji, v čem spatřuješ rozdíl.
Neznámý: Pokusím se. Křesťanský ideál mravnosti, to je ideál dokonalé lásky. Ze všech Kristových učedníků byl jeho nejplnějším výrazem apoštol Jan. Co může být úchvatnějšího než stařec, jenž sice ztrácí poslední životní síly, ale pohlcen jediným citem opakuje pouze: „Děti, milujte se navzájem“... Láska „vše spojuje k dokonalosti“. Slovy apoštola Pavla, láska „je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá“ (1 K 13, 4–7). Taková láska je účinný zdroj. Je to ten pocit, který přinutil Samařana, aby se zastavil u trpícího člověka a omyl mu rány. Obraz dokonalého křesťana je obrazem dokonalé všeodpouštějící lásky, jež se odevzdává službě lidem. Neboť „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele“.
Snad se mi podařilo více či méně správně charakterizovat mravní křesťanský ideál?
Zpovědník: Ano, zcela správně.
Neznámý: A teď mnich. Co má mnich společného s obrazem evangelijní lásky? Počínaje už oděvem. Cožpak Kristus byl oděn do smutečního a nikoli do světlého chitonu? Nosil snad černý klobouk a černou řízu, připomínající křídla černého ptáka? A dál: co je mnichovi do zbitých, poraněných a vyčerpaných, když přede všemi – před těmi šťastnými i nešťastnými – utíká do samoty. Jak by mohl „položit život za své přátele“, když několik desítek let sedí v klášterní cele nebo stojí na sloupu, zaobíraje se pouze vlastní spásou. Kristus odpustil cizoložnici. Hříšnou ženu dal za příklad farizeovi. Žena smáčela jeho nohy svými slzami a otřela je svými vlasy. Kristus ženu oslavil. Mnich v ní cítí smrtonosný jed. Proklíná ji. Prchá před ní jak před morem. Křesťanství je láska, teplo, které ohřívá všechny, je to radost, světlo. Mnišství – to je jen vlastní spása, chlad, ustavičné slzy, tmavá a nevlídná kobka, hluboká jeskyně – bez světla, vzduchu a radosti. Křesťanství je náboženstvím svobodného člověka, neboť kde je Duch Hospodinův, tam je i svoboda. Mnišství je pak otroctví, poslušnost a ponížené odevzdání. Křesťanství je ovládáno duchem. Mnišství zase literou, pravidly, tím vnějším. Kristus se neštítil „hodovat“ s celníky a hříšníky. Mnich ale s nikým nepije ani nejí a, nehledě na své ponížené poklony, hluboko v duši všechny pyšně pokládá za nakažené hříchem a před tímto nemocným světem prchá. Křesťanství hovoří o svatosti těla, jež je chrámem Ducha svatého, avšak mnišství je prostoupeno nenávistí k tomuto „chrámu“, nenávidí i všecek pozemský život a proklíná ho; opustit jej co nejdříve – to pokládá za štěstí. „Stále se radujte,“ říká apoštol. „Stále pociťuj zármutek,“ nabádá zase egyptský asketa otec Izaiáš Anachoreta.
Co má toto černé, kruté a život nenávidějící mnišství společného s láskou a radostí naplněným evangelijním křesťanstvím?
Zpovědník: Jak strašlivě se mýlíš! Kolik nepravdy jsem vyslechl! Vždyť tomu, kdo hlouběji nenahlédl do evangelijního učení ani do podstaty mnišství, by se mohlo zazdát, že máš skutečně pravdu.
Neznámý: A nemám ji snad? To všechno je opravdu pouze mýlka?
Zpovědník: Jistěže nemáš pravdu. Mnišství – to je nedobytná záštita křesťanství. Je to nejvyšší stupeň dosažené dokonalosti. Schodiště, po němž lidé vystupovali a vystupují k Bohu. Je to ta nejpřímější, třebaže také nejtěžší cesta skutečného křesťanského života.
Neznámý: Cožpak ty si skutečně představuješ Krista s mnišským kloboukem?
Zpovědník: Ne.
Neznámý: Potom už ničemu nerozumím!
Zpovědník: To proto, že nerozumíš podstatě mnišství.
Neznámý: Připouštím. Pak mi tedy celou věc objasni, prosím.
Zpovědník: Naprosto správně jsi charakterizoval ideál křesťanské dokonalosti. Přemýšlel jsi ale o tom, jaké překážky na cestě k této dokonalosti stojí? Nemluví snad o nich Slovo Boží? A není snad řečeno, že nutným předpokladem naší spásy je boj s nimi?
Neznámý: Domnívám se, že překážky se otázek kladného obsahu mravního ideálu netýkají.
Zpovědník: Jistě, ale týkají se otázek podstaty mnišství.
Neznámý: Nerozumím.
Zpovědník: Mnišství je zřeknutím se světa a také své vlastní vůle, je to boj s vášněmi. Celou věc podrobně rozebereme a uvidíme, zda mnišství překrucuje křesťanské učení.
Neznámý: Ano. Učiňme tak prosím co nejpodrobněji. Možná, že zde najdu odpověď na posledně zmiňovanou otázku.
Zpovědník: Jaký je vztah křesťana ke světu a světskému ulpívání? „Běda světu, že svádí k hříchu,“ pravil Kristus Pán. A vzájemný vztah „světa“ a křesťanství odhalil v následujících slovech: „Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí“ (J 15, 19). V apoštolských epištolách se ke světu ustavuje zcela jednoznačný vztah: „Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není,“ říká apoštol Jan (1 J 2, 15). A jinde pak prohlašuje: „... celý svět je pod mocí Zlého“ (1 J 5, 19). U apoštola Jakuba nalezneme toto: „Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím“ (Jk 4, 4). Apoštol Pavel potom: „ [Vy] jste spolu s Kristem zemřeli mocnostem světa“ (Kol 2, 20).
Světské ulpívání, to jsou „svody“, jež člověk musí přemoci. Spasitele následovalo mnoho lidí, on se k nim obrátil a řekl: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem“ (Lk 14, 26). Jinde pak potvrzuje totéž v obecné formě: „žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem“ (Lk 14, 33). Toho se přece týká podobenství o člověku, jenž přichystal velkou večeři a pozval mnoho lidí. Když už byla večeře připravena, všichni, jeden jako druhý, se začali vymlouvat. První řekl: „Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat“. Druhý: „Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet“. A další zase: „Oženil jsem se, a proto nemohu přijít“. Rozhněvaný pán namísto nich tedy pozval chudé, zmrzačené, slepé a chromé. A těm, kteří byli pozváni, ale díky svému světskému ulpívání odmítli, těm vzkázal: „Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře“ (Lk 14: 18 – 24). Jindy se Pán obrátil na jednoho člověka se slovy: „Následuj mě“. Ten namítl: „Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce“. Avšak Ježíš mu odpověděl: „...nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé“ (Mt 8: 21 – 22). A jiný mu zase řekl: „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ Na což mu Ježíš odvětil: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží“ (Lk 9, 61–62).
Toto musí na své cestě k dokonalosti křesťan překonat. Musí překonat všechno zotročující lpění na světě, jež mu brání ve službě Kristu. Musí zanevřít na svět s jeho svody, i na všechny své blízké, dokonce i na otce a matku, budou-li této službě bránit. Musí být prost světských vášní, vyvázán ze všech svých pozemských starostí.
Není snad toto mnišství? Odchod ze světa? Říkáš, že mniši utíkají ze světa, jakoby ten byl postižen morovou nákazou. Ano, utíkají. A také je pravdou, že svět je zamořen morem. V čem tkví rozpor s křesťanstvím, kde je pokřivení křesťanského ideálu? Cožpak vše, co Slovo Boží říká, mnišství ve svém životě neuskutečňuje? Cožpak mnich nezpřetrhává své styky se světem? Neodchází snad ve jménu duchovního života od své rodiny, svých sester, svého vlastnictví, svého dobytka, svých starostí? Nebere snad každý asketa na svá bedra kříž výhradní služby Kristu?
Neznámý: Tomu tedy nerozumím. Kde je tu služba bližnímu? Jak je možné nasytit hladového, dát napít žíznivému, v temnici navštívit vězně či poskytnout útočiště poutníkovi, když utíkáme ze světa!? Není to snad ze všeho nejvíc jen přemýšlení o sobě samotném, o vlastní spáse? Sobecké úsilí o spásu pro sebe sama přioděné vnější zbožností?
Zpovědník: Službu bližnímu chápeš tak, jak je chápána ve světě. Proto také mluvíš tímto způsobem.
Mnišství ale o své spáse nerozmýšlí ze sobeckých pohnutek, nýbrž z lásky k Bohu. Lidská duše přináleží Stvořiteli a asketa ji chce Bohu odevzdat v patřičném stavu. Existují jisté analogie i ve světských vztazích. Představ si poslušného syna, jenž opravdově miluje svého otce. Chce se dobře učit, jelikož si to tak přeje milovaný otec a synovy studijní úspěchy mu budou milé. Syn nepřemýšlí o osobním užitku, jenž mu z učení plyne. Bojí se, aby svou leností otce nezklamal a ze všech sil se snaží dosáhnout nejlepších úspěchů, aby mu naopak způsobil radost. A právě takovým pilně „studujícím synem“ je každý mnich. To není sobecké sebespasení, nýbrž nezištné učení. Hrdinské úsilí každého mnicha je naplněno láskou k Bohu, přáním zavděčit se mu, podarovat jej svou nápravou, vynaložit na to všechny své síly, aby studium bylo absolvováno co možná nejúspěšněji.
Říkáš, že mnich lidem neslouží, nepřináší jim užitek. Avšak „užitek“ v jazyce evangelií je něco zhola jiného než v jazyce světském. Jistě, je dobré ulehčit bližnímu jeho fyzická strádání, nasytit hladovějícího či napojit žíznivého, jak je ale možné sloužit lidem, když se sám cítíš jako slepý? Není nejdříve nutné zbavit se této slepoty? Mnišství nebylo útěkem před lidmi ve smyslu odmítnutí sloužit jim. Byl to útěk před svody a hříchy, aby člověk mohl sám sebe učinit hodným takové služby. Každý mnich, který odcházel ze světa, věděl, že se cele musí oddat Bohu, a pokud bude zapotřebí jeho služba lidem, pak ho Hospodin k této službě povolá. Vysmíváš se stylitům, avšak kolik užitku přinesli lidem tito asketové, kteří se lidí stranili! Kolik se skrze ně dostalo ponaučení, útěchy a spásy všem těm trpícím a umírajícím lidem. A nejen jejich současníkům, ale i nyní nám.
Neznámý: Dobrá, co se světa týče, máš pravdu. Mnišství sice jednostranně, ale přece uskutečňuje slova Písma.
Zpovědník: Uvidíš, že uskutečňuje i další stránky křesťanského učení.
Křesťan je nucen zříci se netoliko světa a světského ulpívání, ale i své vůle, poněvadž ta se snaží stavět proti vůli Božské. Je nucen podrobit se Bohu a překonat v sobě pýchu a veškeré úsilí o sebeprosazení.
„...Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne,“ říká náš Pán (Mt 16, 24). Je třeba následovat Krista, aby ve všem byla jediná vůle Boží. Je třeba podrobit se této vůli a zříci se jakékoli pýchy, neboť „kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem“ (Mt 20, 27). Pokora – zřeknutí se pýchy a egoismu – je základním úkolem křesťana, co se jeho vůle týče, jelikož „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost“ (Jk 4, 6). I v modlitbě Páně se praví: „buď vůle tvá.“ A když se Ježíš v ústraní modlil před svým ukřižováním, poskytl nám dokonalý vzor takového zřeknutí se své lidské vůle: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Potom, když poodešel podruhé, se modlil: „Otče můj, není-li možné, aby mne ten kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle“ (Mt 26, 39; 42). Pokora, zřeknutí se vlastní vůle, plné „odmítnutí sebe sama“ – to je cíl mnišství. Kde je tu překrucování křesťanství? Není to naopak jeho důstojné naplnění?
Neznámý: Ano, jistě, křesťanství je náboženstvím sebeodříkání. V tomto smyslu mnišství neodporuje evangelijnímu učení.
Zpovědník: A čím tedy odporuje? Snad ne bojem s vášněmi? Právě tím tělesným „asketismem“, jenž se ti jeví jako obzvlášť pokřivující evangelijní učení?
Podívej, co o boji s vášněmi říká náš Pán: „Jestliže tě tvá ruka nebo noha svádí k hříchu, utni ji a odhoď pryč; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačený nebo chromý, než abys byl s oběma rukama či nohama uvržen do věčného ohně. Jestliže tě tvé oko svádí k hříchu, vyrvi je a odhoď pryč; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do ohnivého pekla“ (Mt 18, 8 – 9). O tomto boji podrobně pojednávají i apoštolské epištoly. Uvedu několik takových míst. „Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva. Prosím vás proto, zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti duši“ (1 P 2, 11). „Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu“ (Ř 8, 6–7). „...Žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít“ (Ř 8, 13). „...Nutím své tělo ke kázni, abych snad, když kážu jiným, sám neselhal“ (1 K 9, 27). „Umrtvujte své pozemské sklony: smilstvo, necudnost, vášeň, zlou touhu a hrabivost, která je modloslužbou“ (Ko 3, 5). Tak tedy o vášních a boji s nimi hovoří Slovo Boží. Není to snad totéž, co říká i mnišství?
Vášeň je jedna z největších překážek na cestě křesťanského sebezdokonalování. Vášně nelze porazit bez zuřivého boje. Proč? Protože „touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete“ (Ga 5, 17). Tento vnitřní boj zobrazuje apoštol: „Vím..., že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. ...Když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. ...A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu“ (Ř 7: 18 – 19; 23; 25).
Tvrdíš, že mnišství proklíná ženu. Není to pravda. Proklíná ono pokušení, jež od ní pro ty, kteří si zvolili mnišskou cestu, pochází. Mnišství vstoupilo na cestu panenské čistoty a v tělesném pokušení přirozeně spatřovalo hrozivého nepřítele. Vyhlásilo mu tedy rozhodný boj. Prokletí ženy s tím nemá nic společného. Vždyť i ženy vstupují na cestu mnišského života a totéž pokušení pro ně představuje muž. A stejně tak, jako se mnich musí vyhýbat kráse ženy, musí se i mniška vyhýbat kráse mužské! To ale neznamená, že mnišství proklíná muže. Mnišství vede boj s pokušením a na zvolené cestě panenské čistoty je tělesná žádost strašným pokušením, jehož je proto třeba se vyvarovat jako „moru“.
Mravní cíl každého křesťana je tedy v rámci asketického usilování formulován zcela jasně: je zapotřebí přemoci vášně, umrtvit tělo. Své tělo je třeba ukřižovat spolu s vášněmi a chtíčem. Není snad toto podstatou mnišského asketismu? Asketové absolvovali právě tuto cestu boje a ve svých dílech nám pro poučení zanechali všechny potřebné pokyny, jak po této cestě kráčet, jak vést onen „skrytý boj“, abychom dosáhli vítězství. Mnišské „umrtvování těla“ – to není deformování křesťanství, nýbrž jeho naplnění. Je to absolvování oné vnitřní cesty, kterou musí projít bez výjimky každý!
Neznámý: Všichni tedy mají být mnichy?
Zpovědník: Nikoli, o tom ještě budeme hovořit. Avšak vnitřní boj s tělesností musí podstoupit rozhodně každý. A mnišství, kde tento boj hraničí s maximálním úsilím a dokonalostí, evangelijní ideál nedeformuje, nýbrž jej nejplněji uskutečňuje.
Neznámý: Proč potom Kristus nebyl mnichem?
Zpovědník: Protože mnišství je cesta. A Kristus je dokonalá pravda. Avšak lidsky Kristus svým příkladem tuto cestu ukázal. Před svým veřejným vystoupením odešel do pouště, kde setrval čtyřicet dní. Poskytl nám obraz plného sebeobětování, když zapudil ďábla, jenž ho sváděl nabídkou slávy a moci nad celým světem. Jak Spasitel pravil: „Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat“. A odmítl i tělesná pokušení v podobě ďáblova svádění k proměnění kamení v chleba.
Neznámý: Pokud se ale evangelijní křesťanství shoduje s mnišským asketismem, proč je potom základním citem jednoho radost, zatímco u druhého je to zármutek?
Zpovědník: O jaké radosti a jakém zármutku to mluvíš? Mnišství, jenž káže zármutek, neohrožuje omilostňující křesťanskou radost. A křesťanství, hovoří-li o radosti, neodmítá mnišský zármutek. Izaiáš Anachoreta přikazuje mnichům, aby pociťovali zármutek, apoštol Pavel zase prohlašuje: „Stále se radujte!“. Tentýž apoštol ale jinde říká: „Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat, zármutek po způsobu světa však působí smrt“. Egyptský asketa tu nehovoří o světském zármutku, jenž působí smrt, nýbrž o zármutku „podle vůle Boží“, tom zármutku z hříchů, který trvale kruší srdce opravdového mnicha. To ho nicméně nezbavuje radosti, o níž hovoří apoštol. Neboť tato radost je dána vírou ve vzkříšeného Krista a nadějí na vlastní spásu.
Písmo tedy uvádí překážky na cestě mravního zdokonalování, jež musí křesťan překonat. Těmito překážkami jsou světská pokušení, vlastní sebeprosazení a vášně. Jejich překonání je možné skrze odchod ze světa, sebeobětování a umrtvení žádostí těla. To vše také tvoří podstatu mnišství. Mnišství tedy nepřekrucuje, ale uskutečňuje křesťanské učení.
Neznámý: V prvních staletích ale mnišství nebylo. Proč tedy tyto úkoly musí být nutně úkolem mnicha a ne každého křesťana?
Zpovědník: To už je otázka zcela jiná. Pokud bychom na ni chtěli odpovědět, bylo by třeba pojednat dějiny mnišství z jeho vnitřní stránky.
Neznámý: Pak tě o to velice prosím.
Zpovědník: V apoštolských dobách klášter v našem smyslu neexistoval. Znamená to ale, že neexistoval vůbec? Ne. Klášter existoval. Existoval však ve světě a existovali také mniši, ačkoli nenosili mnišský oděv.
Neznámý: Co pod tím rozumíš?
Zpovědník: Rozumím tím celou prvotní Církev. Ona celá nebyla ničím jiným než klášterem ve světě a všichni křesťané byli v tomto klášteře mnichy.
Neznámý: Přece jen ti nerozumím.
Zpovědník: Prvotní Církev se neobklopovala vnějšími viditelnými stěnami, avšak tím nejrozhodnějším způsobem se oddělila od světa. A všichni křesťané si kladli stejné mravní úkoly (pochopitelně vyjma celibátu), jež se následně staly úkoly pouze mnišskými.
Otevři a čti v knize Skutků apoštolských a hned spatříš onen klášter. Co bylo zásadní životní činností křesťanů? Modlitba. Žili modlitebním životem. Žili pro Boha a v Bohu. „Ti všichni se svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry“ (Sk 1, 14). Tak tomu bylo v Jeruzalémě, v místnosti jednoho domu, kde se po Spasitelově nanebevzetí shromáždili jeho nejbližší žáci. Zde po modlitbě padl los na Matěje, jenž tak přibyl k jedenácti apoštolům, namísto odpadlého Jidáše. Zde na ně sestoupil Duch svatý v podobě ohnivých jazyků, zde jim byly dány omilostňující dary a vstoupili v trvalé a skutečné modlitební obcování s Bohem. Tyto první dny v životě Církve byly dobou trvalé modlitby. A když se křesťanská obec rychle rozrostla až k několika tisícům, tento modlitební základ jejich života zůstal nezměněn: „Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se“ (Sk 2, 42).
Jakmile postupný růst obce začal odvádět od modlitby, a protože se rodily rozličné hospodářské záležitosti, byly k danému účelu vybrány zvláštní osoby, diákoni, které měly apoštolům umožnit „trvale“ přebývat v modlitbě a službě slova. Podívej se dál na život této prvotní Církve apoštolské doby a zcela jasně v něm spatříš tytéž rysy, které nyní spojujeme s „klášterem“. Jejich vnitřní život byl naplněn milostí a opravdovou církevní jednotou. A chceme-li upotřebit naše nynější pojmy – pak to byl ideální klášter, nezbadatelně, leč uvnitř vystavěný ve světě. „Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné“ (Sk 2: 44). „Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné“ (Sk 4: 32).
Tito první křesťané neodcházeli do pouště. Neobklopovaly je ani vysoké kamenné zdi. Avšak nic z toho nemohlo Svatou Církev před „světem“ ochránit lépe, než jejich vnitřní vztah ke světskému životu. Neviditelná duchovní zeď tohoto kláštera byla spolehlivější než všechny hradby, poněvadž právě ona stavěla klášter vně světa – nikoli ve smyslu vnější vydělenosti, nýbrž ve smyslu oné jasné a všemi pociťované odlišnosti mezi omilostňující povahou Církve a ničivými živly tohoto světa, o nichž hovořil apoštol: „Kdo chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím“ (Jk 4: 4). To jak izolovaně Církev žila, aniž by se mísila se světským životem, ačkoli ve světě přebývala, je vidět z následujících slov Skutků apoštolských: „a nikdo jiný se neodvažoval k nim přidružit“ (Sk 5, 13). Tito křesťané kázali světu Slovo Boží, svědčili o Spasitelově vzkříšení, přinášeli tomuto světu radostnou zvěst o spáse a počet věřících rostl každým dnem, a „lid je chválil a ctil“. Avšak vnitřní život Církve se stával dostupným pouze těm, kteří měli pravou víru. Svět do svého života nevpouštěli. To bylo dodržováno s mimořádnou přísností.
„Přijde-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu a nevítejte ho“ (2 J 1, 10). Tato zdánlivě tvrdá slova byla namířena ke světu a pronesl je apoštol lásky Jan.
Nicméně, Církev rostla. Vstupovaly do ní masy pohanů. Pozvolna se otupovaly hrany mezi Královstvím, jež není z tohoto světa, svatou Církví a světským životem, jenž toto Království obklopoval. Do Církve stále více a více pronikal světský, křesťanství cizí duch. A tato skutečnost začala tížit ty nejhorlivější křesťany, kteří usilovali o úplné zachování vnitřního církevního života apoštolské doby a rozhodně odmítali zesvětštění Církve. Tito horliví křesťané, nositelé skutečného Ducha Církve, započali ve jménu křesťanského a církevního života zpřetrhávat vnější spojení se světem. Do své samoty si sebou a před světskými pokušeními odnášeli čistotu života prvních křesťanů a stávali se z nich skutečné pochodně křesťanství. Postupně se takové úsilí o vnější izolaci od světského života rozšiřovalo všude a Církev jako záštitu křesťanství proti náporu světských sil vyzdvihla klášter, kde byla čistota apoštolské Církve chráněna vnějším rozchodem se světskou existencí. Jednotliví asketové pak tyto klášterní společenství opouštěli, poněvadž i zde probíhal život ve styku se světem a nutně, třebas jen zčásti, do nich pronikal světský duch. Byli to poustevníci, anachoreti, stylité, reklustové – oni velicí asketové, kteří se nad masou horského hřbetu klášterních výšin tyčili jako samostatné nedosažitelné vrcholy.