Chrám svaté Sofie, Kyjev - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

„Pro sjednocení s Bohem nemáme jiného prostředníka, než Velemoudrost“.

                                                                                        Maxim Vyznavač

Chrám svaté Sofie nebo též chrám Moudrosti (Velemoudrosti) Boží (ukrajinsky Собор святої Софії - Премудрості Божої, Софія Київська, Софійський собор; rusky Собор Святой Софии, Софийский собор) je nejstarším zachovaným chrámem na Ukrajině. Díky své unikátní mozaikové a freskové výzdobě z 11. století o celkové rozloze 260 m2, nejkompletnějším a nejzachovalejším celkem na světě vůbec, patří k nejvýznačnějším křesťanským chrámům středověku. V roce 1990 byl společně s Kyjevsko-pečerskou lávrou zařazen do prestižního seznamu světového dědictví UNESCO.

Dějiny

Podle svědectví letopisů chrám založil v polovině 11. století kníže Jaroslav Moudrý (asi 978‒  1054) uprostřed kyjevských hradeb. O přesnou dataci se dodnes vedou spory: začátek stavebních prací připadal až do nedávné doby dle většiny odborníků na rok 1017 nebo 1037, dokončení pak nejpravděpodobněji na rok 1051. Podle nového výzkumu se však výstavba chrámu uskutečnila v letech 1011‒1018; v roce 2011 tak proběhly oslavy jubilea 1000 let od položení základního kamene chrámu.

V roce 1240 chrám vyrabovalo vojsko tatarsko-mongolského chána a Čingischánova vnuka Batyje (asi 1209‒1255/1256). Přes mongolskou nadvládu zůstal Kyjev i s centrálním chrámem svaté Sofie sídlem metropolity, a, přirozeně, také duchovním centrem jihovýchodní Rusi. Za působení metropolity Kirilla (1242‒1280) proběhla rekonstrukce, v letech 1385‒1390 další. V roce 1596 chrám přešel do vlastnictví ukrajinské řecko-katolické církve, jíž byl odebrán a opět předán pravoslavným metropolitou Petrem Mohylou (1596‒1647) v roce 1633. Tento významný hierarcha chrám zrestauroval a založil zde mnišský klášter.

Svou prvotní byzantskou podobu ztratil až na přelomu 17.‒18. století, kdy byl přestavěn v barokním stylu.

Až do roku 1929 byl funkčním chrámem, roku 1934 se stal muzeem. Dnes je hlavním lákadlem a centrální památkou Národního muzea „Kyjevská Sofie“, jednoho z největších na Ukrajině vůbec (patří do něj také tři další kyjevské památky: Zlatá vrata z 11. století, chrám sv. Cyrila ze 12. století a chrám sv. Ondřeje z 18. století a jedna na Krymu: pevnost ve městě Sudak s objekty z 6.‒15. století).

Mozaiková a fresková výzdoba

Jak již bylo řečeno, v interiéru chrámu svaté Sofie se dochoval nejrozsáhlejší komplex fresek a mozaik na světě. Práce provedli byzantští mistři na počátku 11. století; dodnes je předmětem výzkumu vliv byzantských uměleckých kánonů na další formování ruského umění právě prostřednictvím děl z tohoto unikátního chrámu.

Mozaiky mají celkově 177 barevných odstínů a zdobí především apsidy, hlavní kupoli a presbytář; fresky se nacházejí na bočních stěnách, v nartexu aj. v centrální kupoli se nachází mozaika Krista Vševládce obklopeného čtyřmi archanděly (dochoval se pouze jeden z nich, v modré říze, ostatní domaloval olejovými barvami M. A. Vrubel na konci 19. století). V lucerně kupole jsou mezi okny vyobrazeny osoby dvanácti apoštolů (z 11. století se dochovala pouze horní část postavy apoštola Pavla), pod nimi pak defilují postavy čtyř evangelistů (originální je pouze postava evangelisty Marka). Na arkýřích se dochovala zobrazení 40 sebastijských mučedníků (dochovalo se celkem 15 medailonů).

Nejznámější mozaikou celého chrámu je však Bohorodička Oranta, zvaná též Hradba nezbořitelná (Нерушимая Стена), která se nachází v konše centrální části apsidy. Pod ní je zobrazena Eucharistie s přijímáním apoštolů, jehož se jim dostává od samotného Krista, níže pak svatí biskupové a Otcové církve.

Symbolismu a duchovnímu významu Velemoudrosti Boží se na příkladu kyjevské fresky Bohorodičky Oranty věnoval ve své slavné stati o nápisu nad touto mozaikou ruský filolog a byzantolog S. S. Averincev:

Boží Matka tedy představuje symbol ideální Církve, samu ideu církevního společenství… Také křesťanství přirozeně spojovalo obraz Sofie s ideálem církevní „katholicity“, „sobornosti“. Jestliže je jméno Sofie považováno za materiální znak pro „proporci“ mezi božským a lidským, byla i církev pro své věřící uskutečněním této „proporce“. Sofie – Marie – Církev: tato trojjedinost připomínala Byzantinci totéž – povýšení stvoření a těla k Bohu, kosmické posvěcení.

Vyjádřením myšlenky hierarchického žebříku mezi nebeským a pozemským, myšlenky o posvěcující Boží síle, jež se v soustředných kruzích rozprostírá na stvořený svět, má i symbol Sofie strukturu soustředných kruhů. Za Marií, centrem „znovuzrozeného stvoření“, následuje menší soustředný kruh Církve a za ním kruh větší – veškeré křesťanstvo, uspořádané do svaté říše.

[…]

… autor kyjevské Oranty … dokázal vyjádřit takovou míru taktu v chápání potřeb a očekávání tehdejších Rusů, že se jeho dílo stalo nejen událostí v dějinách byzantského umění, ale i mezníkem dějin duchovní kultury družinné Rusi. Tvář Oranty je bodrá a jasná, lidská a nezlomná, bedra jsou okrouhlá, silná, dlaně široké s nepříliš prodlouženými prsty, pevné nohy rázně vystupují ze širokých záhybů chitónu. To vše předává živý obraz mladého kyjevského křesťanství, jež se již setkalo s hloubkou helénistického myšlení, nicméně stále zůstává prostým, poněkud světským, zdravým, bodrým a celostným zároveň – dosud však nepoznamenaným tragickou zjemnělostí.

Později přijdou jiná, do výšky protáhlá zobrazení Bohorodičky, „svíce světlo přijímající“. Pro naše období byl důležitější jiný obraz z akathistu, obraz, jenž si lidové podání spojovalo s kyjevskou Orantou: „nezničitelná hradba“. Kdyby byla oduševnělost Oranty více mnišská a méně vojenská, kdyby byla její postava křehčí a méně pevná, nemohl by se pro ideál Sofie stát tak důležitým symbol ochranné stěny proti silám rozkladu, proti „tmě vnější“.

Co tedy znamená onen záhadný nadpis nad mozaikou Bohorodičky Oranty, jenž je myšlenkovým centrem celého chrámu? Jedná se o šestý verš 46 žalmu, jeho překlad však není zcela jasný: „Bůh je v jejím středu“ či „Bůh je v jeho středu“ (protože se v žalmu hovoří o přebývání Boha uvnitř města a slovo „město“, pólis, je v řečtině ženského rodu). S. S. Averincev uzavírá:

Došli jsme tedy k odpovědi na otázku, o čem nebo o kom hovoří nadpis nad hlavou Oranty, jenž přes svou lakoničnost v sobě zahrnuje výsledek tisíciletých cest lidské sebereflexe.

Tato slova označují Bohorodičku potud, pokud je Městodržná a ještě více, pokud je sama Městem, označují obraz zduchovnělé matérie, obraz lidské pospolitosti, vtělení smyslu světa; církevní obec potud, pokud spěje k propojení nebeského a pozemského; chrám potud, pokud je „ikonou“ kosmického Domu Velemoudrosti a upírá se k městu, jemuž sděluje smysluplný řád a povzbudivou naději na vítězství nad nepřáteli zjevnými i skrytými; a nakonec pozemské město Kyjev se všemi jeho potřebami potud, pokud se v nitru jeho pozemské existence uskutečňuje nadpozemský tvořivý úradek Velemoudrosti. V tomto myšlenkovém prostředí se duchovnost proměňuje fyzickou silou (vzpomeňme smysl modlitebního postoje Oranty!) a fyzická, materiální síla napomáhá k uskutečnění smyslu duchovního. A pro tento vztah, ve kterém nebeské sestupuje k pozemskému a pozemské stoupá k nebeskému, měli ruští stoupenci řecko-křesťanského myšlení k dispozici jedno slovo – Sofie-Velemoudrost. 

Z literatury:

V češtině:

Averincev S. S. „K objasnění smyslu nápisu nad konchou centrální apsidy chrámu sv. Sofie v Kyjevě“, in: Ikona v ruském myšlení 20. století. Sest. J. B. Lášek, M. Luptáková a M. Řoutil. Překlad: M. Řoutil. Praha - Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2011, s. 355–390 (s ukázkami nákresů a mozaik).

V ruštině a ukrajinštině:

Асеев Ю. С. Архитектура древнего Киева. Киев: Будівельник, 1982.

Высоцкий С. А. Светские фрески Софийского собора в Киеве. Київ: Наукова думка, 1989.

Высоцкий С. А. Средневековые надписи Софии Киевской. Київ: Наукова думка, 1976.

Заснування Софійського собору в Києві: проблеми нових датувань. Матеріали Круглого столу. Київ: Інститут історії України НАН України, 2010.

Комеч А. И. Древнерусское зодчество конца Х ‒ начала ХII в.: Византийское наследие и становление самостоятельной традиции. Мocква: Наука, 1987.

Корнієнко В. В. Корпус графіті Софії Київської (ХІ ‒ початок XVIII ст.). Частини 1, 2, 3. Київ: Горобець, 2010–2011.

Лазарев В. Н. Мозаики Софии Киевской. Мocква: Искусство, 1960.

Лазарев В. Н. „Фрески Софии Киевской“, in: Лазарев В. Н. Византийское и древнерусское искусство: Статьи и материалы. Мocква: Наука, 1978, s. 65-115.

Логвин Г. Н., Собор Святої Софії в Києві: Книга-альбом. Київ: Мистецтво, 2001.

Національний заповідник «Софія Київська». Київ: Балтія-Друк, 2011.

Никитенко Н. Святая София Киевская. Киев: Горобец, 2008.

Никитенко Н. Н. Русь и Византия в монументальном комплексе Софии Киевской: Историческая проблематика. Киев: Ин-т украинской археографии и источниковедения им. М. С. Грушевского НАН Украины, 1999, druhé vydání Киев, 2004.

Нікітенко Н. М. Софійський собор: Путівник. Київ, 2011.

Поппэ А. „Кто и когда строил каменную Софию в Киеве?“, in: Древняя Русь. Вопросы медиевистики 2 (2013), s. 17-24.

Раппопорт П. А. Зодчество Древней Руси. Ленинград: Наука, Ленинградское отделение, 1986.

Час заснування Софії Київської: Пристрасті довкола мілленіума. Київ: Ін.-т української археографії та джерелознавства ім. М. С. Грушевського НАН України; Національний заповідник «Софія Київська», 2010.