Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Jean Fouquet (1415 / 1420 – 1478 / 1481) je považován za jednoho z největších malířů vrcholného středověku a rané renesance a velkého reformátora a modernizátora francouzského umění.

Ve své době byl známým a uznávaným umělcem, později byl však zcela zapomenut a znovuobjeven byl až v devatenáctém století francouzskými a německými romantiky, kteří se intenzívně zajímali o středověké umění. Francouzská Národní knihovna v roce 1904 uspořádala první velkolepou výstavu jeho děl a seznámila tak s tímto neobyčejným tvůrcem nejširší veřejnost. Tato událost stála na počátku jeho stále vzrůstající obliby a stala se rovněž impulzem k intenzivnímu studiu jeho díla. Dnes Jean Fouquet patří mezi nejznámější a nejvíce ceněné francouzské středověké umělce.

V poslední třetině 14. století se Evropou šířil nový umělecký styl z tehdejšího kulturního centra u papežského dvora v Avignonu. Simone Martini (1284–1344) ze Sieny a další italští a francouzští umělci pokračují v tradici tzv. Sienské školy a snaží se své fresky, deskové obrazy a iluminace více přiblížit realismu ‒ zachovávají přitom stále ikonografický koncept minulých staletí. Tento umělecký směr, který předznamenává vlastní renesanci, bude později znám jako tzv. „mezinárodní gotika“, a to zejména proto, že umění tohoto období získává jakýsi obecný, nadnárodní charakter a ovládá postupně všechna významnější evropská umělecká centra, zejména Paříž, Sienu, Kolín nad Rýnem, ale také Čechy, které tehdy prožívaly období rozkvětu pod vládou Lucemburků (Karel IV. vládl 1346–1378, Václav IV. 1378–1419).

Francie, a především tehdejší Paříž, se navzdory Stoleté válce mezi Anglií a Francíí, která zachvátila velkou část francouzského území v letech 1337 až 1453, stala jedním z umělecky nejprogresivnějších zemí na kontinentu. Tvořili zde mj. bratři Limbourgové, kteří vyhotovili na zakázku pro vévodu z Berry (1340–1416) mistrovská díla evropské knižní miniatury. Období vlády Karla VI. (1368–1422) a období následující znamená pro Paříž dobu uměleckého rozmachu, která je nakrátko přerušena anglickou okupací města v letech 1419 až 1436. Není bez zajímavosti, že Karel VI. Francouzský, zvaný též Šílený, trpěl duševní chorobou, která značně poznamenala jeho vládu a celý vývoj Stoleté války. Svého syna nechal zbavit následnictví ve prospěch anglického krále a většinu svého vlastního života strávil neschopen kontaktu s realitou. I přesto jej lid miloval a nedošlo k jeho sesazení.

Na sever odtud, ve Flandrech, působí po roce 1422 další z velikánů evropského umění, Jan van Eyck (1390–1441), jeden z hlavních inovátorů, jenž byl také po léta považován za vynálezce olejomalby. Tento nový umělecký materiál mu umožnil pracovat zcela jinak, míchat rozmanitější paletu barevných tónů, a měnit jejich intenzitu, ředit je a činit je průsvitnými a nanášet barvy přes sebe v podobě průzračné lazury. Jan van Eyck tak mohl jako jeden mezi prvními přiblížit obraz skutečnosti, a byl to také on, kdo se pokoušel vrátit evropskému umění perspektivu.

Podobné kroky však byly učiněny také na Apeninském poloostrově, kde v této době probíhalo období známé jako Quattrocento – první fáze renesančního umění. Otevírá nový pohled na člověka a přírodu a přináší poprvé snahu o iluzi trojrozměrnosti. Tento zcela nový umělecký jazyk přináší spolupráci malířů se sochaři, kteří již z potřeb své práce musí kreslit své přípravné návrhy co nejvíce podobné realitě. Ve Florencii v roce 1427 vyřešil problém perspektivy malíř Masaccio (vlastním jménem Tommaso di Giovanni di Simone Guidi, 1401–1428) ve spolupráci s architektem Brunelleschim (Filippo Brunelleschi, 1377–1446), jehož přítel, architekt Leon Battista Alberti (1404–1472) pak sepsal teoretické pojednání o perspektivě ve svém díle O obraze (De pictura). Po roce 1430 už podle těchto zcela nových zásad maluje Paolo Ucello (1397–1475), Andrea del Castagno (1423–1457), Piero della Francesca (1417–1492) i Mantegna (Andrea Mantegna, 1431–1506).

Doba, do níž vstoupil Jean Fouquet nebyla rozhodně z uměleckého hlediska obdobím klidu, naopak by se dala bez nadsázky označit za období revolučních změn nejen v umění, ale v celé evropské společnosti, a ta umělcům a umění přála do té doby nevídanou měrou.

Jean Fouquet se narodil někdy mezi léty 1415 a 1420 v Tours, starobylém francouzském městě – dnes i tehdy jednom z největších – ležícím na jih od řeky Loiry. Fouquet byl tedy současníkem takových osobností jako byla Jana z Arku (1412‒1431), Francois Villon (1429‒1463) či Jiří z Poděbrad (1420‒1471). O jeho životě, stejně jako je tomu takřka u všech středověkých a raněrenesančních umělců, toho víme jen velmi málo. Společenské klima, životní hodnoty i pohled na význam jednotlivce byl tehdy zcela odlišný od našeho – žádné osobní ani žádné souvislé úřední záznamy se nevedly, a právo mít vlastního životopisce bylo tehdy výsadou králů a slavných vojevůdců. Rekonstruovat alespoň přibližný náčrt života velké většiny osobností této doby, včetně Jeana Fouqueta, tak můžeme zpravidla jen z několika náhodných zmínek, z náhodně zachovaných zápisů o prodeji či koupi toho či onoho, a konečně také za pomoci expertizy jejich děl, která je schopna určit přibližně rok či období jejich vzniku (středověká a raně renesanční díla jsou totiž datována a signována jen velice vzácně).

Nevíme tedy, kde získal Jean Fouquet své odborné umělecké znalosti, nicméně stalo se tak téměř jistě v Paříži nebo dokonce v Brugách pod vedením jakéhosi mistra Bedforda, který byl pravděpodobně jedním z vlámských malířů, kteří pracovali v Paříži pro velkého mecenáše, vévodu z Berry. Po jeho smrti v roce 1416 jich většina opustila Paříž, nicméně jeden z nich zůstal, byl to jistý Haincelin z Haquenan, a ten byl také pravděpodobně oním mistrem Bedfordem, u něhož se Jean Fouquet vyučil malířskému řemeslu. Svá první samostatná díla tak nejspíše Fouquet vytvořil v jeho dílně krátce po odchodu Angličanů z Paříže v roce 1436.

Zcela jisté je, že někdy v letech 1443 až 1447 Fouquet odcestoval na delší čas do Itálie. Namaloval zde dnes bohužel ztracený portrét papeže Eugenia IV., který byl později k vidění v kostele Minerva v Římě. V Itálii se francouzský umělec jistě setkal a pravděpodobně přímo spolupracoval s Fra Angelicem, jehož vliv je patrný nebo dokonce rozhodující v jeho pozdější práci. Navštívil také Florencii a Mantovu, kde se mohl obdivovat tehdy vznikajícímu novému umění. Okrajově se o něm zmiňuje také známý životopisec renesančních mistrů Vasari ve svých Životech: uvádí, že Fouquet velmi nadšeně obdivoval florentinské umění. Vasari, žijící o století později, však své domovské Florencii nadržuje mnohdy až přespříliš, a proto je nutné brát jeho tvrzení s jistou opatrností.

Můžeme se pochopitelně jen dohadovat, co vše v Itálii Jean Fouquet skutečně viděl – mohl obdivovat přepychové vily v římské Campagni ze čtrnáctého století, mohl obdivovat díla Brunelleschiho a Donatella v kostelech Santa Maria Novella či Sv. Michaela ve Florencii, mohl a snad skutečně potkal Paola Ucella, Pierra della Francescu a dokonce možná i Benátčana Jacopa Belliniho (1400–1470). Nic z toho však s určitostí nevíme. Vliv italského Quattrocenta na Jeana Fouqueta byl však nezměrný. V Itálii si osvojil představu o prostoru a poučil se o matematických zákonitostech perspektivy, zcela přijal novou barevnost – radikálně odlišnou od estetického vnímání předchozích staletí.

Mezi léty 1448 a 1450 již Jean Fouquet působil doma ve Francii, a to především ve svém rodném městě Tours a u dvora Karla VII. který byl, stejně jako jeho šílený otec, velkým příznivcem a mecenášem umělců. Jisté je, že v těchto dvou letech vytvořil na zakázku miniatury v knize hodinek (bohoslužebný řád) a diptych z Melun.

Namaloval také králův portrét, i když období, kdy toto dílo vzniklo, je sporné. Podle některých odborníků tento portrét nevykazuje žádné italské vlivy a řadí jej tedy do období časově předcházejícího Fouquetovu odjezdu do Itálie – šlo by tedy o nejstarší známé dílo umělce. Jiní však tvrdí, že nápis v horní části díla – LE TRES VICTORIEUX ROY DE FRANCE – měl zajistit panovníkovo vítězství nad Angličany v bitvě u Formigny nebo dokonce až v pozdější guyennské kampani v roce 1453.

Od roku 1459 mu pomáhal v dílně znamenitý učedník, který později byl znám jako Maître du Boccace de Munich (Mistr Boccaccia z Mnichova, rozuměj ilustrátor tohoto opisu), který byl pravděpodobně jeho synem a jmenoval se Ludvík nebo Francois.

V letech 1460 až 1465 namaloval portrét francouzského kancléře, ministra Guillauma Jouvenela des Ursins (1401–1472) a slavnou Pietu z Nouans (Nouans-les-Fontaines, nedaleko Tours). Ludvík XI. (1423–1483) jej v roce 1475 jmenoval dvorním malířem a ve stejné době byl také pověřen iluminováním Židovských starožitností Josefa Flavia, které zůstaly nedokončeny po smrti vévody z Berry. Jedná se o významný fakt: na této práci bylo poprvé možno s určitostí rozpoznat ruku a styl Jeana Fouqueta a bylo o ní tedy bezpečně známo, že je jejím autorem; to vše později přispělo k odhalení a rozeznání celého objemu jeho díla.

Neznáme bohužel ani rok jeho smrti. Zemřel však nejdříve v roce 1478, kdy o něm máme poslední zmínku, a ne později než v roce 1481, kdy už je uveden jako zesnulý. Místem jeho úmrtí i posledního odpočinku je pravděpodobně jeho rodné město Tours, kde vlastnil dům a kde se zdržoval po většinu svého života.

* * *

Jean Fouquet byl všestranným umělcem – malířem i miniaturistou, tvůrcem laků a intarzií, barevného skla a tapiserií. Jak již bylo řečeno, o jeho životě toho víme poměrně málo, stejně tak velká část jeho díla je ztracena nebo je sporná, přičítána jiným umělcům, či v mnoha případech mu v minulosti připisována omylem. V jeho díle známe obrazy, které s jistotou namaloval, avšak byly ztraceny; a u těch, které se nám dochovaly, se velmi často vedou letité odborné spory o době a místě jejich vzniku.

Jistého je jen velmi málo, avšak to, co o jeho práci víme, je obdivuhodné. Pracoval na základě pevné kompozice, která měla matematicky přesný základ. Jeho malby i přípravné kresby jsou koncipovány tak, aby zachytili pohled diváka prostřednictvím kruhu. Obvykle používá ve své kompozici centrální kruh a druhý v horní polovině plochy o něco menší – případně vlevo či vpravo u ležatého formátu. Do těchto kruhů pečlivě vnoří celou svou kompozici a toto schéma doplní ještě horizontální a vertikální osou. Z tohoto pohledu připomínají Fouquetova díla spíše úlohu z geometrie a matematiky než umělecké dílo. Je to však očím neviditelné, ačkoli účinek této pevné kompozice obrazu na lidské oko je ohromující.

Fouquet znal tzv. zlatý řez a vždy jej uplatňoval. „Zlatý řez“ je takové rozdělení obrazu na dvě nestejně velké části, které z neznámých příčin lahodí oku a je přijímáno lidským zrakem jako harmonické – jde o ideální proporci rozdělené plochy či úsečky. „Zlatý řez“ vznikne rozdělením úsečky na dvě části tak, že poměr větší části k menší je stejný jako poměr celé úsečky k větší části. Hodnota tohoto poměru je rovna iracionálnímu číslu, které se obvykle zaokrouhluje na hodnotu 1,618. Jak tedy můžeme vidět, Fouquetovy teoretické znalosti byly v tomto směru mnohem rozsáhlejší, než vyžaduje například umění moderní.

Fouquet rovněž používal další tehdejší novinku, totiž tzv. atmosférický efekt, který zohledňuje vliv atmosférických jevů na vnímání předmětu umístěného na obraze v pozadí. Předměty ležící dále od pozorovatele jsou vnímány jako mlhavé, jejich barvy se zdají bledší, tóny jsou méně výrazné a intenzivní a jejich obrysy jsou měkčí, méně ostré a jasné, jakoby byly zahaleny v mlžném oparu. S těmito efekty pracovaly o několik století později moderní umělecké směry, jakým byl například impresionismus – k jejich objevu však došlo mnohem dříve právě ve vrcholné gotice a v počátcích renesance. I tehdy však šlo o pouhé znovuobjevení neboť „atmosférický efekt“, stejně tak jako využití perspektivy, částečně znalo již antické umění.

Musíme zmínit také to, že Fouquet (stejně tak jako někteří jeho současníci) maloval své portréty s úmyslem zachytit co nejvěrněji charakter jednotlivých postav. Na rozdíl od umění minulých staletí nalézáme na obrazech počínající renesance tváře veselé, smutné, zamračené, krásné i ošklivé. Fouquet se pokouší zachytit pohled očí, vnitřní svět, skleslost či radost, zadumání. Takovýto přístup k těmto prvním „psychologickým“ portrétům v dějinách evropského umění byl sice tehdy již znám a používán, avšak málokterý umělec se v něm dokázal vyrovnat Fouquetovu mistrovství. Tento malíř tak ve svém díle skloubil oba důležité předpoklady pro vytvoření geniálního díla – technicky dokonale zvládnuté teoretické znalosti a hluboký cit a empatii.

Mezi další charakteristické rysy Fouquetovy práce pak patří i jeho viditelně dobrá znalost vlámských malířů jejichž náměty opakuje – zejména náměty z některých rytin, které se dochovaly, nalézáme i v jeho díle, včetně Ukřižování Jana van Eycka. Fouquet však nevytváří kopie: uchopí námět vždy po svém a originálně, zachová to, co považuje z předlohy za nejcennější a slabá místa nahradí zcela nově. Nacházíme tak mnoho podobností a drobných detailů, které jsou na dvou jinak zcela odlišných dílech naprosto shodné.

Zde musíme znovu uvést i již zmíněné ovlivnění prací velkého italského umělce Fra Angelica. I v jeho případě Fouquet postupuje obdobně – ponechá či spíše přisvojí si to, co považuje za dobré, a použije to ve zcela novém a jedinečném díle. Některé tváře, i zcela zanedbatelné drobné detaily mají své přímé dvojníky v dílech Andělského bratra. Takto konečně postupovali tehdy všichni umělci – umění nepředstavovalo pro tyto muže kolbiště, na kterém doufali získat vavříny vítězství a slávy, jako je tomu dnes. V představě středověkého člověka jedinec sám neznamenal nic. Jistěže byli renesanční mistři stejně jako umělci dneška poháněni vlastní ctižádostí, ovšem hlavním jejich cílem bylo především ovládnout dokonale své umění, vyjádřit pravdu, dosáhnout dokonalosti vyjádření, a tak co nejlépe posloužit svým uměním Bohu či vladaři – a tak přirozeně být také dobře živi. Své znalosti si vzájemně předávali a navazovali jeden na druhého, neobjevovali znovu a znovu tytéž zákonitosti – navazovali na své mistry tam, kde oni zanechali dílo nedokončené.

Literatura

Francouzsky:

Guy Annequin, Jean Fouquet, prince des enlumineurs,‎ 1989

François Avril, Jean Fouquet, peintre et enlumineur du XVe siècle; catalogue de l'exposition, Paris, Bibliothèque nationale de France / Hazan,‎ 2003

François Avril, Marie-Thérèse Gousset, Bernard Guenée, Les Grandes chroniques de France : reproduction intégrale en fac-similé des miniatures de Fouquet ; manuscrit français 6465 de la Bibliothèque nationale de Paris, Paris, P. Lebaud,‎ 1987

Jacqueline Melet-Sanson, Fouquet, Henri Scrépel, coll. «De la peinture»,‎ 1977

Patricia Stirnemann (en collab. avec Marie-Thérèse Gousset, Claudia Rabel et Emmanuelle Toulet), Les Heures d'Étienne Chevalier par Jean Fouquet : les quarante enluminures du Musée Condé, Somogy / Musée Condé,‎ 2003

Michel Laclotte, Primitifs français, Paris, Hachette,‎ 1966

Jean-Louis Pradel (s. dir.), La Peinture française, Paris, Le Robert,‎ 1983

Rusky:

Золотова Е. Ю., Жан Фуке. Мoskva, 1984

Петрусевич Н. Б., Искусство Франции XV‒XVII вв. Мoskva, 1973

Anglicky:

Erik Inglis, Jean Fouquet and the Invention of France: Art and Nation after the Hundred Years War. New Haven and London: Yale University Press, 2011

Snyder, J, Northern Renaissance art painting, sculpture, the graphic arts from 1350 to 1575. New York: Abrams, 1985

Německy:

Claude Schaefer, Jean Fouquet. An der Schwelle zur Renaissance. Verlag der Kunst, Dresden 1994

Eberhard König, Französische Buchmalerei um 1450. Der Jouvenelmaler, der Maler des Genfer Boccaccio und die Anfänge Jean Fouquets. Mann, Berlin 1982

Claude Schaefer (Hrsg.), Das Stundenbuch des Etienne Chevalier. Praeger, München u.a. 1971

Paul Wescher, Jean Fouquet und seine Zeit, Holbein-Verlag, Basel 1945.

Španělsky:

Avril, François; Gousset M.Therese, Miniaturas para las grandes crónicas - Jean Fouquet. Madrid: Casariego, 1988

Marchetti, Francesca Castria, «El Renacimiento francés». La pintura renacentista. Madrid: Electa (Grijalbo Mondadori, S.A.), 2000

Wundram, Manfred, «El Prerrenacimiento». Los Maestros de la Pintura Occidental. Köln: Benedikt Taschen Verlag GmbH, 2000

Kluckert, Ehrenfriend, «La pintura gótica. Pintura sobre tabla, pintura mural e iluminación de libros». El gótico. Arquitectura, escultura, pintura. Köln: Könemann Verlagsgesellschaft mbH, 1998

Italsky:

Carlo Ginzburg, Jean Fouquet - Ritratto del buffone Gonella, Franco Cosimo Panini, 1996