Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Pieter Bruegel (Brueghel) starší (holandsky Elder, asi 1525 – 9. září 1569) byl vlámský renesanční malíř a grafik známý pro své krajiny a rolnické žánrové scény. Od roku 1559 upustil ve svém jméně od písmena „h“ a nadále podepisoval své obrazy pouze jako Bruegel.

Podle některých zdrojů se Bruegel narodil v blízkosti (nyní nizozemského) města Breda. Existují však i záznamy, které místo jeho narození kladou do (nyní belgického) města Bree, jehož název v latině zní rovněž Breda. Neznáme tedy nejen přesné datum umělcova narození, narodil se snad v roce 1525, ale s jistotou nemůžeme určita ani místo, kde přišel velký vlámský umělec na svět. Nejsou to však jediné údaje, které nám o životě tohoto velkého génia chybí, o životě Pietera Bruegela staršího máme jen několik nepřesných a nahodilých zpráv.

Jisté je, že byl v učení u malíře Clauda Dorisi a u Pietera Coeckea van Aelsta, s jehož dcerou Mayken se později oženil.

Jisté je, že strávil nějaký čas ve Francii a Itálii, kde se seznámil s renesančním uměním. V roce 1551 byl již určitě v Antverpách, protože tohoto roku byl v tomto městě přijat jako mistr do malířského cechu svatého Lukáše. Poté znovu cestuje do Itálie, znovu se vrací do Antverp a v roce 1561 se natrvalo usadí v Bruselu.

Díky svému zvyku oblékat se jako venkovan a díky svým způsobům, kdy často hledá inspiraci na svatbách a jiných zábavách prostého lidu, kam se neváhá vmísit, získal svou přezdívku, podle níž je po celá staletí znám – sedlák Bruegel.

Pieter Bruegel starší zemřel 9. září 1569 a byl pohřben v bruselské Kapellekerk.

Pieter Bruegel starší se narodil v převratné době, která přinesla rozsáhlé a trvalé změny ve způsobu života a myšlení západní Evropy. Humanistické ideály oživené v minulém století již pevně oslovily umělce, vědce a učence po celé Evropě. Itálie stála na konci renesance – bezesporu nejslavnějšího uměleckého období svých novověkých dějin, období, kdy svá díla vytvořil Michelangelo a Leonardo da Vinci. Nebyly to však jediné změny, kterými Evropa procházela. V roce 1517, tedy asi osm let před Bruegelovým narozením, sepsal Martin Luther svých devadesát pět tezí a v sousedním Německu naplno propukla reformace, která pochopitelně vyvolala i silnou odezvu v Římskokatolické církvi. Církev stále silněji zasahovala do veřejného života a myšlení, umění nevyjímaje. Tridentský koncil v roce 1545 přímo určil, jaké umění je vhodné provozovat a vytvářet v katolických státech.

Nizozemí bylo v této době rozděleno do sedmnácti provincií, z nichž některé usilovaly o odtržení od katolické církve, zosobňující nenáviděnou nadvládu španělskýh Habsburků. Nizozemí bylo již tehdy centrem evropského obchodu (přestože zlatý věk přichází až ve století následujícím) a vzhledem ke kontaktům s okolními zeměmi bylo silně ovlivněno luteránským Německem i anglikánskou Anglií – v zemi tedy v této době sílí protestantismus, především kalvínský. Španělská vláda reprezentovala naopak silnou baštu Římskokatolické církve a vedoucí sílu protireformace. Protestanti v Nizozemí se tak ocitli v nezáviděníhodné situaci a země byla vnitřně rozpolcena náboženským sporem. Španělský král Karel V., císař Svaté říše římské, vyhlásil v roce 1550 Krvavý edikt, který ukládal za kacířství vůči katolické církvi (tedy vyznávání protestantismu) trest smrti. Tento edikt naplno prosadil až jeho syn Filip II, jehož jednání přivedlo nakonec Nizozemí ke krvavé válce. I přes hrozbu trestu smrti stále vzrůstala popularita kalvinismu, který získal navíc punc národního odporu a hrdinství či mučednictví pro víru. V tomto období dosáhl Pieter Bruegel starší vrcholu své kariéry jako malíř. Dva roky před umělcovou smrtí vypukla vleklá válka povstaleckých vojsk se Španělskem. Pieter Bruegel už nežil, když bylo Nizozemí rozděleno na sedm protestanstských provincií a na část, která zůstala Španělská.

Bruegelovým nejčastějším námětem byly žánrové scény ze života rolníků, často s výraznými a mnohdy i převažujícími krajinými prvky. Breugel starší však maloval rovněž náboženská témata. Rozhodně se nedá říci, že by žánrové obrazy byly v době jeho působení nějak obvyklé, zejména pokud zobrazovaly prosté rolníky. Bruegel starší se tak stává průkopníkem tohoto typu obrazu a v tom lze také bezesporu spatřovat jeho význam a nespochybnitelné místo v dějinách evropské a světové výtvarné kultury. Bruegel, věrný své „selské“ přezdívce, je ve svých obrazech zemitý, postrádá zbytečný sentiment a podává nám živé a realistické zobrazení rituálů venkovského života, oslav a svátků, tance a her, zemědělství, lovu a jídla. Bruegel nám tak kromě nesporně umělecky dokonalého poselství zanechává také cenný a neobyčejně úplný obraz lidové kultury a sociální situace druhé poloviny 16. století. Například jeho malba Nizozemská přísloví z roku 1559 ukazuje desítky tehdy užívaných rčení a aforismů, z nichž mnohé jsou známy i v součastné vlámštině či nizozemštině. Dětské hry nám zase ukazují, jak se bavili tehdejší malí venkované. A konečně Bruegelovy zimní krajiny, jakou jsou například Lovci ve sněhu, jsou dnes často dokumentující ilustrací k závažnosti krutých zim během tzv. malé doby ledové.

Pieter Bruegel starší byl zdá se neobyčejně sociálně cítící člověk a ve svých kresbách a rytinách neměl nikdy daleko k sociálnímu protestu a politické satiře. V Bruegelově díle nacházíme rovněž četné ohlasy konfliktu mezi reformací a Římskokatolickou církví, který byl za umělcova života ve vlámském prostředí až znepokojivě aktuální. Na smrtelné posteli umělec údajně nařídil své ženě spálit velké množství kreseb a prací, které považoval za podvratné, chtěje tak uchránit rodinu od případné perzekuce vyplývající z tehdejších náboženských konfliktů v zemi. Můžeme se dnes jen dohadovat, jak vypadala tvorba, kterou sám Bruegel považoval za „podvratnou“.

Na konci padesátých let šestnáctého století vytvořil Bruegel starší celou řadu rytin, respektive jejich návrhů – kreseb, které profesionální rytci přenesli na měděnou desku. Práce prováděl pro významného antverpského tiskaře a vydavatele Hieronyma Cocka. Největšího úspěchu dosáhly řady alegorií Sedm smrtelných hříchů a ctností. Není těžké nalézt v těchto pracích vliv Hieronyma Bosche. Hříšníci jsou často groteskní, zatímco ctnosti mají často fantastické pokrývky hlavy, připomínající Boschovy obrazy. Inspirace tímto velkým Bruegelovým krajanem je konečně zřejmé v celém umělcově díle, v těchto rytinách je však nejzřetelnější a zdá se, že umělec na Boschova díla a jejich morální ponaučení přímo odkazuje.

Počínaje rokem 1558 se začal Bruegel věnovat více malbě než kresbě a tisku. Maloval především náboženská témata zasazená do typicky vlámského prostředí, jakými jsou Obrácení Pavlovo a Kázání savtého Jana Křtitele. V šedesátých letech začíná malovat především běžný život vlámských rolníků. To je konečně také období, kdy je poprvé nazýván „sedlákem“. Mezi mistrovská díla tohoto období patří především Rolnická svatba. Na obraze vidíme četné jednotlivé lidské typy zachycené při bujarém veselí. V bruegelových obrazech se také velmi často setkáváme se zobrazením osob se zdravotním postižením. Snad jeden z nejslavnějších Bruegelových obrazů je dílo „Slepý vede slepého“, kterým parafrázuje mnohovýznamový citát z Nového zákona: „Když slepý vede slepého, oba spadnou do jámy“ (Matouš 15:14).

V roce 1565 pověřil Bruegela v Antverpách bohatý mecenáš Niclaes Jonghelinck namalováním série dvanásti obrazů pro každý měsíc v roce po vzoru tehdy oblíbených vlámských kalendářů zobrazujících typické události či scény z jednotlivých období roku, jen v poněkud větším měřítku. Pro Bruegela to byla lukrativní zakázka, obrazy v té době byly totiž placeny zásadně podle velikosti. V roce 1565 propukly v zemi kalvínské nepokoje, které následovala válka, a Bruegel se jistě cítil bezpečnější při práci na tomto nezávazném tématu, kterým nemohl urazit kalvíny ani katolíky. Obrazy z této série patří mezi nejslavnější umělcova díla vůbec, jmenovitě Lovci ve sněhu (prosinec-leden) a Žně (srpen). Jsou také vrcholem umělcovy tvorby a patří k jeho posledním známým dílům.

Pieter Bruegel starší měl dva syny: Pietera Brueghela mladšího a Jan Brueghela staršího (jak vidíme, zachovali si své původní jméno Brueghel). Jejich babička Mayken Verhulstová vedla oba syny v otcových stopách, neboť Pieter Bruegel starší zemřel, když byli oba ještě velmi malí. Starší z obou bratrů Pieter Brueghel mladší pokračoval a do značné míry kopíroval otcův styl, mnohdy bez výrazné invence. Jan byl o něco úspěšnější – obrátil se k nastupujícímu baroknímu umění a dokonce spolupracoval s Peterem Paulem Rubensem na Alegorii zraku.

Dnes známe asi 45 obrazů, u nichž je Bruegelovo autorství ověřeno. Plná třetina z nich se dnes nachází v Kunsthistorisches Museum ve Vídni. O celé řadě další obrazů Bruegela staršího je známo, že byly ztraceny či zničeny. Dochovalo se však poměrně značné množství kreseb a také velké množství rytin a leptů, které Bruegel starší navrhoval.

Vybraná díla:

Velké ryby polykají malé ryby, 1557, perokresba, Grafická sbírka Albertina, Vídeň

Krajina s podobenstvím o Rozsévači, 1557, olej na dřevě, 70,2 × 102 cm, San Diego, Timken Art Gallery

Nizozemská přísloví, 1559, olej na dřevě, 117 × 163 cm, Gemäldegalerie Berlin

Babylonská věž, 1563, olej na dřevě, 114 × 155 cm, Uměleckohistorické muzeum Vídeň

Lovci ve sněhu, 1565, olej na dřevě, 117 ×162 cm, Uměleckohistorické muzeum Vídeň

Žně, 1565, olej na plátně, 118 × 163 cm, Metropolitní muzeum umění, New York

Svatební tanec v přírodě, 1566, olej na dřevě, 119 × 157, The Detroit Institute of Arts, Detroit

Sčítání lidu v Betlémě, 1566, olej na dřevě, 115,5 × 164,5 cm, Musées royaux des Beaux-Arts de Belgique, Brusel

Klanění Tří králů ve sněhu, 1567, tempera na dřevě, 35 × 55 cm, Winterthur, sbírka Oskara Reinharta

Straka na šibenici, 1568, olej na dřevě, 45,9 × 50,8 cm, Hessisches Landesmuseum, Darmstadt

Literatura:

D. Bianco, Bruegel, Praha: Knižní klub, 2010.

J. Neumann, Pieter Bruegel, Praha: Odeon, 1975.

Ottův slovník naučný, heslo Brueghel, Pieter, sv. 4, str. 785.

P. a F. Robert-Jones, Pieter Bruegel starší, Praha: Slovart, 2003.