Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Hans Memling (známý také jako Memlinc, asi 1430 ‒ 11. srpna 1494) byl v Německu narozený malíř, který se později přestěhoval do Flander a pracoval v tradici raného nizozemského malířství. Strávil nějaký čas v Bruselu v dílně velkého umělce Rogiera van der Weydena, a po jeho smrti v roce 1464 se Memling přestěhoval do Brugg. Zde se stal vůdčí uměleckou osobností jako následovník Jana van Eycka a svého současníka, umělce známého dnes pod jménem Petrus Christus. Byl vynikajícím portrétistou a malířem portrétních diptychů, maloval však také velké náboženské obrazy.

O Memlingově životě, tak jako o životech celé řady dalších význačných nizozemských malířů, máme dnes bohužel jen značně neúplné až útržkovité informace. Jisté je, že se umělec narodil někdy okolo roku 1430 v Seligenstadtu poblíž Frankfurtu nad Mohanem v tehdy nejvíce prosperující oblasti Německa. Malířskému řemeslu se vyučil pravděpodobně ve městě Mainz nebo v Kolíně nad Rýnem – případně v obou těchto městech. Po roce 1455 nám po sobě zanechal stopy již v Nizozemí, kde od tohoto roku až do konce roku 1460 prokazatelně pracoval v dílně Rogiera van der Weydena. První zmínku o jeho působení v Bruggách máme z roku 1465 ‒ získal zde občanství a mohl tak, podle tehdejšího zvykového práva, působit v tomto městě nejdéle jeden rok před tímto datem.

Je také pravděpodobné, že byl zraněn v bitvě u Nancy v roce 1477 a léčil se v nemocnici hospitalistů v Bruggách. Pravděpodobně z vděčnosti za své uzdravení odmítl platbu za obraz, který pro toto klášterní společenství namaloval.

Memling rovněž maloval obrazy pro řád johanitů v letech 1479 a 1480 ‒ je také pravděpodobné, že tento řád byl jeho zákazníkem či dokonce patronem již před bitvou u Nancy. V roce 1477 vytvořil na základě smlouvy oltářní obraz pro kapli knihkupců v Bruggách. Tento oltářní obraz se scénou Umučení Krista, který dnes nalezneme v Galleria Sabauda v Turíně, není o nic horší než výše zmiňovaná díla v nemocnici svatého Jana. Memling se nám tedy představuje v těchto nejstarších známých dílech již jako hotový umělec a dokonalý mistr.

Memlingovi však bývá připisováno ještě jedno starší dílo – Poslední soud, které se nachází již od sedmdesátých let patnáctého století v Gdaňsku. Tento obraz pravděpodobně namaloval již v roce 1473 a prodal jej obchodníkovi v Bruggách, od nějž jej zakoupil agent pověřený shromažďováním uměleckých děl pro dům Medicejů (což dokazuje, že už tehdy měl patrně Memling velmi dobré jméno). Obraz měl pak ovšem nečekaný osud: téhož roku se stal částí kořisti gdaňského piráta Pavla Benekeho při přepadení obchodní lodi ve Středozemním moři.

V Itálii byly velmi populární zejména Memlingovy portréty, jež významně ovlivnily vývoj italské portrétní tvorby – zejména pokud se týká ztvárnění krajiny na pozadí. Memlingův osobitý portrétní styl pak přímo ovlivnil práci řady italských portrétistů závěru 15. století a můžeme ho jasně rozeznat v pracích, jakými jsou například Rafaelovy portréty Agnola a Maddaleny Doni.

O velkém zájmu o Memlingovy portréty na italské půdě svědčí i seznam jeho zákazníků, mezi kterými nechybí nejvýznačnější osobnosti té doby jako kardinál Grimani a kardinál Bembo z Benátek nebo tehdejší hlava domu Medici ve Florencii.

Hans Memling byl ve své době uznávaným a slavným umělcem. Jeho pověst se neomezovala pouze na Itálii a Flandry, řada jeho děl byla namalována také pro zákazníky z jiných zemí – Francie, Německa i Anglie. Můžeme mezi ně s jistotou zařadit Madonu se světci – dnes v kolekci Duchatel v pařížském Louvru, Madonu s dítětem namalovanou pro sira Johna Donnea – dnes v Národní galerii v Londýně, anebo čtyři portréty šlechticů, které dnes můžeme vidět v galerii Uffizi ve Florencii (včetně slavného portrétu Folca Portinariho). Tyto práce a jejich osud dokazují rovněž umělcovu popularitu ještě hluboko v šestnáctém století.

Mezi další obrazy namalované Hansem Memlingem pro zahraniční zákazníky můžeme zařadit také scény z Umučení Krista v Galleria Sabauda v Turíně nebo Kristův Triumf z mnichovské Pinakothéky. Obě tato díla představují pro vlámské umění typické kompozice zobrazující několik scén z příběhu na jedné ploše obrazu zasazených do krajiny.

Memling se stal spolu s rostoucí slávou také na tehdejší dobu velmi bohatým mužem – jeho jméno se dokonce objevuje na seznamu 875 nejbohatších občanů města Bruggy, kteří byli povinni financovat kampaň Maxmiliána I. Rakouského proti Francii v roce 1480. V podobných seznamech z následujících let se však již Memlingovo jméno nevyskytuje, což patrně naznačuje jisté zhoršení jeho finanční situace v důsledku krize, jež postihla Bruggy v osmdesátých letech 15. století.

V závěrečném období svého života Hans Memling vytvořil další ze svých mistrovských děl – světoznámý relikviář svaté Uršuly pro nemocnici v Bruggách, který byl objednán i dokončen v roce 1480. Relikviář je vyzdoben miniaturními malbami, na nichž nás uchvátí především rozmanitost krajin na pozadí za výjevy, která dokazuje umělcovu až nadlidskou trpělivost a cit pro nejmenší detaily a podrobnosti. V době, kdy pracoval na tomto díle, bylo Memlingovi asi 50 let, což byl v té době již poměrně úctyhodný věk. O to více nás uchvátí neobyčejná přesnost jeho malířského rukopisu. V roce 1484 maluje obraz svatého Kryštofa a také obraz madony pro nemocnici v Bruggách. Posledním mistrovým velkým dílem je pravděpodobně takzvané Velké ukřižování pro katedrálu v Lübecku v severním Německu – dnes je nalezneme v muzeu sv. Anny v tomtéž městě.

Je jisté, že zejména v závěru umělcovy kariéry pracoval Memling za pomoci své vlastní malířské dílny. Podle záznamů malířského cechu v Bruggách zaplatil dokonce v letech 1480 a 1486 příspěvek za dva malířské učně (jejich totožnost však bohužel není známa).
Hans Memling zemřel v Bruggách v srpnu 1494. Ještě z 10. prosince následujícího roku máme záznam soudního jednání o jeho dědictví. Hans Memling po sobě totiž zanechal nejen několik dětí, nýbrž také značný movitý i nemovitý majetek. Byl tak vlastně jedním z mála opravdu celoživotně úspěšných a bohatých umělců.

Literatura:

Borchert, Till-Holger (ed.), Memling’s Portraits. Thames & Hudson, 2005).