Vančura Vladislav - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Vladislav Vančura (23. června 1891, Háj ve Slezsku – 1. června 1942, popraven za heydrichiády v Praze) – český spisovatel, dramatik, filmový režisér.

V. Vančura byl vůdčí uměleckou osobností meziválečné české literatury a kultury, jeho dílo se vyznačuje hledáním nových forem, osobitým slohem a jazykem, zvláště ve větné skladbě a v lexikálních archaismech. Po prvním poetickém období (Amazonský proud, Dlouhý, Široký a Bystrozraký) následovaly romány reagující na válku a dobovou sociální realitu (Pekař Jan Marhoul, Pole orná a válečná). V tvorbě 30. let rozvíjel ideál silného člověka nespoutaného konvencemi (Markéta Lazarová), prvky renesančního vyprávění naplněného dobrou pohodou (Konec starých časů) a vytvářel široké epické obrazy soudobé společnosti (Tři řeky, Rodina Horvatova).

Za okupace vydal Obrazy z dějin národa českého (nedokončeno), inspirované středověkými letopisy a renesanční novelistikou a vyjadřující na pozadí tragických i veselých příběhů a typů přesvědčení o nezničitelné síle českého lidu a jeho ryzím vlastenectví. Psal též dramata (Učitel a žák, Jezero Ukereve, Josefina). Jako spisovatel byl od začátku své tvorby ovlivněn filmovým uměním. Psal nejprve básnická filmová libreta, začátkem 30. let režíroval několik českých filmů (Před maturitou, Na sluneční straně). Zvláštní místo mezi nimi zaujímá film ze Zakarpatské Ukrajiny Marijka nevěrnice, na němž spolupracoval s I. Olbrachtem, K. Novým a B. Martinů.

Po příchodu nacistů pracoval jako lektor Filmového studia Barrandov, zapojil se do ilegální práce a řídil přípravy k poválečnému uspořádání české kinematografie. Z jeho próz byly zfilmovány Markéta Lazarová, Rozmarné léto, Luk královny Dorotky, Konec starých časů aj.