Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Domenico Ghirlandaio (asi 1449 – 11. ledna 1494), plným jménem Domenico di Tommaso di Currado di Doffo Bigordi, byl italský renesanční malíř z Florencie. Mezi jeho nejznámější žáky patří mimo jiné také Michelangelo.

Umělcův otec Tommaso Bigordi stejně jako jeho strýc Antonio byl maloprodejcem hedvábí a podobných látek. Ghirlandaio byl nejstarší z šesti dětí svého otce s jeho první manželkou Antonií di ser Paolo Paoli, z toho však pouze on a jeho bratři a spolupracovníci Davide a Benedetto přežili dětství. Tommaso měl další dvě děti se svou druhou manželkou, která se také jmenovala Antonia, s níž se oženil v roce 1464. Domenicovu nevlastní sestru Alessandru, narozenou v roce 1475, si vzal za manželku v roce 1494 malíř Bastiano Mainardi.

Giorgio Vasari, známý životopisec renesančních umělců, tvrdí, že Domenico se nejprve vyučil klenotníkem nebo zlatníkem, s největší pravděpodobností na přání svého otce, který snad také byl původně klenotníkem. K přezdívce Il Ghirlandaio (výrobce náhrdelníků) přišel tak patrně také po svém otci. Ghirlandaio byl však od mládí obdivuhodný kreslíř, podle Vasariho dokázal v otcově obchodě zachytit tvář člověka, který pouze nahlédl dovnitř či jen procházel. Nakonec se tedy rozhodl učit se malířství U Alessa Boldovinettiho. Podle součastných poznatků pravděpodobně také prošel školou malíře Andrey del Verrochia ve Florencii.

Z doby před rokem 1475 známe Ghirlandaiovy fresky pro kapli Santa Fina v toskánském Collegiata di San Gimignano, původně nazávislé obci, která se dostala pod nadvládu Florencie v roce 1351. V roce 1480 maluje umělec obraz svatého Jeronýma a několik dalších fresek v kostele Ognissanti ve Florencii. Mezi léty 1481 a 1485 byl zaměstnán na freskové výzdobě Sala DellʼOrologio a rovněž Sala del Giglio v Palazzo Vecchio. Zde pak zejména na vypodobnění svatého Zenobia z roku 1482 prokázal neobyčejnou strukturální a kompoziční dovednost a cit pro repektování architektonického rámce fresek.

V roce 1483 byl Ghirlandaio povolán do Říma papežem Sixtem IV, aby vyzdobil freskami kapli později známou jako Sixtinská, tedy tu, jejíž stropní výzdoba později proslavila jeho nadaného žáka Michelangela. Ghirlandaiovy práce zde najdeme na stěnách, jde zejména o přechod Rudého moře, který byl však později částečně přemalován. Je známo, že vytvořil v Římě také četné další práce, většina z nich je však dnes již ztracena. Společníkem a spolupracovníkem mu zde byl opět, stejně tak jako v San Gimignanu, jeho budoucí švagr Sebastiano Mainardi.

V roce 1485 byl Ghirlandaio již zpět ve Florencii a maluje zde cykly fresek pro Sassettiho kapli v kostele Santa Trinita pro známého bankéře a mecenáše Francesca Sassettiho. Zde Ghirlandaio vytváří šest výjevů ze života svatého Františka.

Oltářní obraz v této kapli zobrazující Klanění tří králů je velmi podobný tomu, který zřejmě ve stejné době namaloval Ghirlandaio pro florentský sirotčinec. Dnes si jej můžeme prohlédnout ve florentské Accademii.

Bezprostředně po této práci byl Ghirlandaio vyzván k prodloužení fresky v chóru Santa Maria Novella a vyzdobení kaplí rodiny Ricci, Tornabuoni a Tornaquinci. Zde mistr vytvořil zejména výjevy za života Panny Marie a svatého Jana Křtitele. Tyto cykly obsahují mnoho portrétů umělcových současníků, žánru, ve kterém se Ghirlandaio oprávněně cítil být velmi dobrý.

Nacházíme zde více než 20 jednotlivých portrétů příslušníků rodin Tornabuoni a Tornaquinci. Tato práce společně s oltářním obrazem, později opravovaným Domenicovými bratry, byla dokončena pravděpodobně v roce 1490.

Další významnou prací umělce je oltář Panny Marie pro kostel svatého Jošta, nyní k vidění v galerii Uffizi, a dále obraz Navštívení Panny Marie v pařížském Louvre, který nese vůbec poslední zjištěné datum z umělcova života, tedy rok 1491. Mnoho jeho obrazů včetně jednoho aktu (kterým se jinak Ghirlandaio vyhýbal) Vulkána a jeho pomocníků kovajícího blesky, namalovaného pro Lorenza II. medicjského, dnes již neexistuje.

Ghirlandaiovo kompoziční schéma bylo současně velkolepé a uhlazené, ve srovnání s jinými autory 15. století je zdrženlivější a méně experimentuje. Jeho šerosvit a realistické stínování vytvářejí dokonalý dojem trojrozměrnosti. Často velmi složité kompozice vytvářel v dokonalé lineární perspektivě od oka, bez použití sofistikovaných matematických postupů. Jeho barevnost bývá někdy kritizována, zejména u fresek, naopak u ostatních děl jsou jeho barvy podnes čisté a jasné.

Ghirlandaio se také vyznačuje jistou tvrdostí kresby, která snad může dokládat jeho původní vzdělávání zlatotepce. V této souvislosti také Vasari uvádí, že Ghirlandaio byl první, kdo upustil od masivního zlacení svých obrazů. To se však nevztahuje na celé jeho dílo, neboť známe i ghirlandaiovy obrazy, které jsou originálně zlacené.

K nejvýznamějšímu dědictví, které Ghirlandaio po sobě zanechal, patří však bezesporu také fakt, že poskytl výtvarné školení svému najznámnějšímu žáku Michelangelovi. Mezi jeho další významné studenty pak patří například Francesco Grannaci.

Ghirlandaio zemřel v roce 1494 na morovou horečku a byl pohřben v Santa Maria Novella. Den a měsíc jeho narození zůstává neznámý, přestože víme, že zemřel na počátku ledna 1494 snad jako pětačtyřicetiletý. Byl dvakrát ženatý a zanechal po sobě šest dětí. Jeden z jeho tří synů, Ridolfo Ghirlandaio, se také stal známým a úspěšným malířem. Přesto, že Ghirlandaio měl dlouhou řadu potomků, jeho rod vymřel v 17. století, kdy jeho poslední žijící příslušníci vstoupili do klášterů.