Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Ivan Silič Gorjuškin-Sorokopudov (5. listopadu 1873 ‒ 29. prosince 1954) byl ruský malíř, grafik a pedagog.

Gorjuškin-Sorokopudov proslul jako člověk neobyčejného talentu a zanícení. Je považován za jednoho z posledních představitelů klasické ruské realistické malby.

Narodil se v rodině vojáka a burlaka S. V. Gorjuškina avšak záhy osiřel a byl vychován v Saratově svými vzdálenými příbuznými měšťany Sorokopudovými. V mládí pracoval jako lodní dělník, číšník a „chlapec v bufetu“ na parnících plavících se po Volze. Od mládí měl zájem o kresbu a očividný talent.

Na radu J. P. Piaseckého, slavného cestovatele po Mongolsku, Číně a východní Sibiři, vstoupil v Astrachani do učení k P. A. Vlasovovi (1890‒1892). Spolu s Gorjuškinem zde studoval například také B. Kustodijev.

V roce 1902 odešel do Petrohradu, kde pokračovat ve studiu. V letech 1892 až 1895 zde studoval kresbu na umělecké škole Imperátorské společnosti pro umění, v letech 1897 až 1902 pak studoval na Akademii umění u profesorů P. Kovalevského, V. Mateho a také v ateliéru Ilji Repina (1899‒1902), a to společně s I. Bilibinem, Kustodijevem, K. Somovem, I. Brodským a F. Syčkovovou. V roce 1902 obdržel za obraz „Za plotem tichého kláštera“ první cenu za malířství, tedy zlatou medaili. Ve stejném roce odevzdal svou diplomovou práci, obraz „Koncert v Pavlovsku“.

Od roku 1897 se podílel na výstavách výtvarných spolků. Aktivně spolupracoval s časopisem Niva a s mnohými dalšími periodiky ‒ ilustrace mu přinesly stabilní příjem.

V raném období své tvorby se Gorjuškin-Sorokopudov věnoval především historické malbě a námětům z ruských dějin, zvláště pak náboženským a s vírou spojeným tématům. Maloval však také četné portréty a krajiny či ilustrace k některým vydáním děl ruských spisovatelů. Pro příklad můžeme uvést ilustrace ke knize P. I. Melnikova-Pečerského V lesích z roku 1909 a knihy A. Tolstého Stříbrný princ (1908‒1910).

Vytváří také obrazy inspirované revolucí z roku 1905, mj. Barikády (1905), Porážka pánů (1905) a Šliserburské vězení.

V roce 1908 se stal učitelem na Umělecké škole v Penze. Vytváří velké obrazy s historickými náměty ‒ „Scéna ze sedmnáctého století“, „Od pokolení do pokolení“, „Den na trhu ve Starém Městě“, „Boží soud“, stejně jako práce v jiných žánrech ‒ „Portrét manželky“, „Portrét matky“ (manželčiny matky Klaudie), „Portrét herečky A. N. Sobolčikové-Samarinové“, „Polibek“, „Autoportrét“, „Dívka na slunci“ (všechny z prvního desetiletí dvacátého století).

Během první světové války vytvořil obraz „Sestry“ (1914‒1916), „Přivedli vězně“ (1916). Později se umělec podílel na organizaci uměleckých spolků a sdružení zejména a na společných výstavách také prezentoval svá díla. Namaloval obraz „Portrét moskevské skupiny výtvarných umělců“, portrétoval F. Syčkovou (1934); zachytil také revoluci, a to v obrazech „Lenin a revoluce“, „Lenin na pódiu“, „Začátek jara“ či „Leninův pohřeb“.

Po celý život se věnoval pedagogické činnosti, učil na škole kresby v Petrohradě (1903‒1908), na Umělecké škole v Penze (1908‒1930, znovu 1932‒1954). Na této škole byl také ve válečných letech 1942‒1945 ředitelem a souběžně byl také ředitelem místní Galerie výtvarného umění (1942 ‒1947).

Napsal také memoáry, v nichž se především věnuje svému studiu u Ilji Repina, které vyšly v souboru Repinovo umělecké dědictví v roce 1949.

Práce a obrazy tohoto skvělého umělce nalezneme dnes v mnoha muzeích po celém Rusku včetně Státní Treťjakovské galerie. Galerie v Penze se pyšní sbírkou více jak dvou set jeho děl. Umělcův hrob se nachází na penzenském Mitrofanském hřbitově nedaleko hrobu K. A. Savického.