Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Antonín Slavíček (16. května 1870, Praha – 1. února 1910, Praha) byl velký český malíř, vrcholný představitel českého umění kolem roku 1900, který vyšel z odkazu náladového realismu, ale již roku 1898 začal tvořit obrazy barevnou skvrnou, chvatnou i rozechvělou, jež vyvolává dojem pohybu a víření. Byl mistrem v zachycení světla a stínu. V pozdějších letech se setkal s francouzským impresionismem, ten jej však neovlivnil. V pozdějších pracích je patrné uvolňování stylu. Po kratším pobytu v Mnichově vstoupil roku 1887 na pražskou Akademii do školy J. Mařáka. Stal se uznávanou vůdčí osobností umělců generace devadesátých let (v letech 1894–1900 vedl po Mařákovi jeho školu) a osobitým představitelem českého impresionismu. Slavíček vyšel z náladového realismu Mařákovy školy a také z podnětu díla A. Chittussiho. K určitému stupni vývoje v malbě dospěl v roce 1898, kdy začal tvořit technikou barevné skvrny, která vyvolává dojem pohybu a víření. Od této techniky se však odklonil už v roce 1902. Na jaře roku 1907 odcestoval do Norimberku, Štrasburku, Paříže a Bretaně a přes Brusel se vrátil zpět do Čech, zde také vytvořil většinu svých děl.

….............................

Na konci 19. století začaly ve světě vznikat četné moderní umělecké směry, jež se snažily vyjádřit svůj postoj ke společnosti, zdůraznit svobodu jedince a poukázat na nové morální a estetické normy. Jedním z takových směrů byl i impresionismus, který vznikl ve Francii. Impresionisté, mezi které řadíme především malíře Claude Moneta, Alfreda Sisleyho, Berthe Morisotovou, Eduarda Maneta nebo také Augusta Renoira, se snažili ve svých dílech zachytit subjektivní dojem, vyjádřit svou okamžitou náladu a neopakovatelnost chvíle. Ve svých obrazech zachycovali světská témata, zátiší a krajiny.

Roku 1886 se toho stalo hodně. Osmou a zároveň poslední výstavou skončil v Paříži velký nástup impresionismu. Toto hnutí se tehdy rozešlo mnoha směry. V Praze se mezitím uklidnila střetnutí mladočechů se staročechy a krajinářská škola byla svěřena J. Mařákovi.

A tento rok se také šestnáctiletý Antonín Slavíček rozhodl pro malířství jako životní cestu. Po prvních drobných úspěších a jakési „cestě na zkušenou“ do Mnichova konečně získal pevné základy – nastoupil jako žák J. Mařáka a zároveň dokončil střední školu. Oddanost historii musela jeho dílo ovlivňovat. Nebyla to však jen historie – také smrt matky a bratra, život ve středu města, které tenkrát vypadalo mnohem působivěji, a hluboká, zakořeněná víra, jež ho jeden čas přivedla i za zdi kláštera, uplatnily svou sílu. Vždy navštěvoval strýce – kanovníka ve Staré Boleslavi, kde sbíral první náměty pro ranou tvorbu. Z životopisných studií víme, že snad ani nebyl příliš horlivý v kázni a nějaké soustavnosti v učení. Jezdili tehdy do Bechyně, do Veltrus a na Okoř. Tehdy také pojal velký obdiv k A. Chittussimu.

Slavíček se narodil do rodiny úředníka pražské vysoké školy, měl dvě sestry a staršího bratra, který však zahynul spolu s matkou ještě ve Slavíčkově útlém věku. V šestnácti začal mladý Antonín Slavíček docházet k malíři Emilu J. Lauffrovi a krátce na to vyšel ve významném časopisu té doby – Zlaté Praze – Slavíčkův cyklus Měsíce a malby vesnických chalup, který sklidil veliký ohlas. Slavíček se tehdy na základě svého místního úspěchu vydal ucházet o přijetí na jednu z nejproslulejších uměleckých škol v Mnichově, avšak neúspěšně. V této etapě jeho života je zajímavé, že se malíř ani přes neúspěch nevzdal svého snu a nepřestal koketovat s myšlenkou navázat na francouzské impresionistické mistry. Neuzavřel se do sebe, jako většina začínajících mistrů té doby, ba naopak, vzepřel se a šel si dál za splněním svých ambiciózních přání.

V polovině 90. let se tomuto mladíkovi všichni obdivovali za zvláštní, do stříbrošedých tónů laděné obrazy. Pak ale vytvořil obraz předznamenávající „fialovou paletu“ – Studii kosatců. Tím se autor snažil proniknout hlouběji do přírody, do jejích detailů. A nakonec namaloval Padání listí – námět, který se objevoval ještě tak dlouho potom (Podzim ve Veltrusích, Na podzim v mlze, Břízová nálada a mnoho dalších). Oženil se s Bohumilou Brynychovou.

V polovině 90. let vystavoval Antonín Slavíček své tzv. Stříbrošedé práce, tedy obrazy zachycující františkánský klášter v Bechyni a krajinu z okolí Staré Boleslavi, která je významná svou dokonalou modelací světla a stínu a stříbrnošedými odstíny.

Zároveň vystavuje v Umělecké besedě v Praze několik svých studií.

V 90. letech se Antonín Slavíček stal spolu s Antonínem Hudečkem hlavním představitelem druhé fáze impresionismu v Čechách. Díky Juliu Mařákovi a Antonínu Chittussimu se seznámil s díly francouzského impresionismu a na základě toho se začal věnovat krajinářství. Na konci 19. stol. dosáhla generace krajinářů svého vrcholu, v čele stanul kromě Slavíčka také jeho kolega z pražské Akademie František Kaván. V popředí děl byla dokonalá modelace krajiny a její téměř plastická forma.

Dalším vlivem na Slavíčkovu tvorbu byly Baudryho obrazy, které Josef Schusser přivezl z pařížské Opery. Na Slavíčka zapůsobilo silným dojmem především užití barev a elegance, s jakou byly obrazy malovány.

Ve chvíli, kdy Antonín Slavíček teprve hledá, dosahují jeho spolužáci z Akademie výtvarných umění vrcholu své tvorby, avšak v zápětí upadají v nezájem. Určitým vlivem je i jejich přechod k moderním uměleckým směrům, jakými byla dekadence, expresionismus a dadaismus.

Následně vystřídaly podzim veselejší tóny (Slunce v lese) a umělec tvořil převážně na Okoři. K té ovšem přistupují i první významná díla pražská (Odlehlý kout, Klášter blahoslavené Anežky). Změnila se i technika jeho práce – štětec tady vytvářel stále větší, prudší a delší, světlem zalité barevné skvrny. Chvíli vedl po Mařákovi jeho školu. Pomalu nejvýznamnějším plátnem je Zahradní zeď, vytvořená však nikoli na Okoři, nýbrž v Praze ve Hvězdě u Liboce.

Do oblasti, kde strávil několik dalších let, ho vlastně nepřímo přivedl velmi kladný vztah ke spisovatelům J. Herbenovi a K. V. Raisovi. Byly to vesnice Hostišov (1902), Střítěž a Příkrákov (1903) a Kameničky (1903–1905). Dále několik dalších obrazů z Prahy (1902). Mezi prvními jsou Cesta v polích, Cesta do vsi (dvě varianty) a Pohorská vesnice. Styl se opět změnil, jak sám autor napsal: „Vše se mi plete do cesty, co jsem se kdy naučil.“ Zvětšoval se formát. Špatně nakonec dopadly pokusy s novým druhem barvy – syntonosem. Ten časem způsobí silné potemnění barev. Malíř postupně rozvíjel svou pražskou tématiku – významným předchůdcem všem dalším ceněným dílům je Deštivý večer, na něhož navazují Letenská pláň a Mariánské náměstí. Dále např. variace Pražského nábřeží a V dešti pod Letnou.

Rok 1903 je příznačný pro Kameničky. Nejobdivovanější je obraz U nás v Kameničkách. Ale je to i mnoho dalších, s podobnými náměty: Kameničky, Silnice, Horská cesta, Z pohorských motivů. Než se malíř vrátil do Prahy, období vyvrcholilo dílem Vítr, dokonale zpracovaným motivem a Studií pohřbu v Kameničkách – jde o tutéž cestu z předchozích pláten, jen po ní kráčejí zahalené smutné postavy. Mezi nejvýznamnější Slavíčkova monumentální díla se bezesporu řadí obrazy malované ve vesnici zvané Kameničky. Odsud pochází např. Kameničky, Studie pohřbu v Kameničkách, Jatky v páté čtvrti.

Nejprve zde začal malovat varianty vesnických domů, na podzim ztvárnil svůj nejvýznamnější obraz – U nás v Kameničkách. Obraz je významný už jen tím, jak moc zaznamenává změny v autorově vnímání a pocitech. Obloha zde zaujímá téměř polovinu plátna, tahy štětcem jsou jemné a pečlivé, což je vidět zejména na břízách a jeřábech, které lemují silnici.

Na obrazech z Kameniček jsou patrné zárodky impresionismu, přesto se mnoho odborníků shoduje na tom, že Slavíčkova tvorba nebyla impresionistická, nýbrž pouze variací tohoto francouzského směru.

Naposledy maloval Slavíček v Kameničkách roku 1905, poté se vrátil do Prahy a od podzimu 1905 se stal zasvěceným malířem krásné Prahy.

V letech 1906–1908 začal Slavíček opět cestovat a navštívil vesnice Kraskov, Oldřichovec, Německá Rybná a vrátil se i do Kameniček.

Návrat z venkova zahájil výjevem Jatky v páté čtvrti. Tehdy vzniklo i již zmíněné Mariánské náměstí a také Pláň na Letné a Eliščin most.

V dubnu 1907 odjel se dvěma přáteli do Paříže. Hned přehodnotil svůj vztah k impresionismu na podstatně kladnější. Zamiloval si především Degase, ale ovlivnili ho hlavně Monet a Renoir. Z mistrovských maleb jmenujme Pařížský bulvár v dešti, V Paříži a Seina v Paříži, jinak vzniklo jen pár črtů. Po návratu se Francií nechal několikrát inspirovat, za nejzdařilejší považoval sám Zahradní restauraci ve Stromovce.

Nastala léta 1908 a 1909 a Slavíček se věnoval květinám – Kosatce, Slézy, a letenským a luhačovickým alejím – a už klasicky všem stranám Prahy (Praha od Ládví, Pohled k Tróji, Uhelný trh, Platnéřská ulice).

Po šesti letech si znovu našel ubytování na Táborsku, v Oldřichovci. Zrál v něm však stále podivný neklid, jak dokládá spousta nedokončených obrazů, který ustal teprve tehdy, když si Slavíček uvědomil, co by chtěl dokázat. V touze namalovat Chrám sv. Víta se konečně sečetly zkušenosti a vzpomínky z Francie. „... jako bych byl Parléř sám a Rejsek zároveň – jako bych stavěl sám – ty fiály a žebra, tu věž i ty spirály v oknech...“ Svůj úkol bral velice vážně. Diskutoval o svých záměrech, studoval, díval se, předkresloval, rozvrhoval... Až v roce 1908 vznikl první náčrt. Náčrt třetí, malovaný temperou, zůstal také posledním. Slavíček prozatím práci odložil, nikdy jí však nedokončil. Přesto jde o výborné dílo.

Mezihrou byly varianty Hutí na Kladně. Osud mu ale změnila vážná nemoc jeho ženy, a tak i se svým synem Janem odjeli doprovázet ji na léčení do Dubrovníka. Odtud jeho Maríny.

Konečné období je poznamenáno smutnými událostmi. Z jihu se vrátil s těžce zlomenou rukou a velmi dlouho nemohl malovat. Žil tehdy v Německé Rybné, kam zařazujeme některé krajiny a Žambereckou silnici. Potom ho znenadání stihla mrtvice. Pevnou vůlí ještě dokázal několik zátiší, ale v únoru 1910 v pouhých čtyřiceti letech svůj boj vzdal. Po měsících zoufalství se rozhodl dobrovolně ukončit svůj život. Stalo se tak 1. 2. 1910 v Praze. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech.

Literatura:

Jan Tomeš, Antonín Slavíček‬, Odeon, Praha, 1996.